Výborný článek!

Moc se mi, Tomáši, líbí už začátek, kde zmiňuješ postupné odcházení očitých svědků. Jak jsou jejich osobní zážitky a svědectví důležité, jsem si mnohokrát ověřila i v knihovně. Můžu pro školáky udělat osvětový program, můžu jim číst ukázky z dobrých knih na dané téma, ale nejvíc vždy zapůsobilo, když jsem pozvala pamětníka, který to zažil. Dokud pozvaný pán nezačal vyprávět o své židovské rodině, s velkou láskou o svých rodičích, sourozencích, o tom, jak málo jich přežilo koncentrační tábory, tak hlavně dospívající kluci trošku frajeřili, jako že je takové věci nezajímají, ale i poznámky, že kdoví, jak to bylo. Ale jak se vyprávění a utrpení rodiny stupňovalo a v očích vypravěče se objevily slzy, najednou bylo i v řadě největších puberťáků ticho a žádná z těch nejapných poznámek už ani jednou nepadla.

Pan Eliáš měl podobné zkušenosti. Děkuji za návštěvu.

Karma.

Furt se mi tomu nechce věřit, že taková zvěrstva se děla tak nedávno a tak blízko nás. V životě jsem neviděl naživo nějaké větší násilí, o to víc je pak taková představa absurdní. Přitom když se dnes člověk s Němci baví, vůbec by ho nenapadlo, že jejich předci byli něčeho takového schopni, i když to byl v drtivé většině třeba jen tichý souhlas.

Nicméně nutno konstatovat, že antisemitismus v Evropě furt je...a myslím, že i v tom Německu. Bohužel.

Ono je to hodně složité, ale Němci se - snad - poučili. Nás to ještě čeká.

Pěkný den, Adame.