Kromě toho, že se domnívám, že Sněmovna řeší to, co není třeba řešit, a neřeší to, co urgentně řešit má, tak jako vy ze svého pohledu lékaře popisujete, vnímám i já z jiných zdrojů odborná stanoviska, která se často shodují, že zákon o euthanasii je zbytečný, a to právě z důvodů, které jasně popisujete.

Pro mě je jediné problematické to, že jelikož respektují právo člověka (i mladého a zdravého) dobrovolně svůj život ukončit, nevím, jak to má udělat ten, který není technicky (z důvodu svého zdravotního stavu) schopen sebevraždu spáchat a odmítnutí léčby s podáváním analgetik k brzkému ukončení života nevede.

"Dovezte mne na invalidním vozíku na okraj skály, a trochu do mě nenápadně žďuchněte...," to asi není to správné řešení.

Popíšu příběh. V souvislosti s mým zaměstnáním jsem měla klienta, ve 45 letech troska. Měli doma tchána - po mrtvici, jen ležák, nekomunikoval, nevnímal, nesedl si, krmili ho tekutou stravou, vylucoval do plen. Celých 15 let/ to bylo v době, kdy jsem pracovala, teď uz jsem doma 5 let, tak nevím, zda se z 15 let nestalo treba 18 nebo 20. / Manželka klienta odmítala dát tatínka někam, kde bude o něho postaráno. Rodina v rozkladu, žádné dovolene, žádný volný čas - jen práce a péče o otce. I když docházela 2x týdně pecovatelka, jejich život na nic. Paní se léčila u psychiatra. Do péče zapojeny i děti od útlého dětství. Takže zde je příklad, že i kdyby tenhle nemocný pán chtěl odmítnout léčbu /no léčba asi není ten správný vyraz/ nebo život neprodluzovat, neměl šanci.

Jasněji to už nemohlo být pane kolego napsáno. Jenže spousta lidí nemá vůbec cit pro sémantické rozdíly, takže pak například melou cosi o "pasivní euthanasii" a pod. Stále trvám na tom, že bychom měli vycházet i z toho, že na počátku bylo slovo a tedy máme vše jasně pojmenovávat, nezastírat jeden pojem nějakými verbálními kličkami apod. Prostě slova budiž: ano, ano, ne ne., jak nás učil JK.

Jenomže já nevěřím na JK, já věřím na BB.

Děkuji za článek. Moc nerozumím tomu, proč naši poslanci mají potřebu "řešit" euthanasii více, než systémové změny ve zdravotnictví a sociální oblasti. Pracovala jsem v Charitě, která měla domácí hospic. Za 8 let provozu (100 pacientů ročně) vyjádřili přání po ukončení života 2 pacienti. Jeden byl psychicky nemocen, druhý byl osamocen. Ze zkušeností sester vím, že pokud je dobře vedena paliativní péče (pacient netrpí nesnesitelnými bolestmi), a pokud má pacient funkční vztahy, nemá tendenci si život zkracovat. Naopak. Zjednodušeně by věc mohla být postavena takto: jak podpořit a rozšířit hospice, (aby každý měl jednou možnost umírat lidsky a důstojně), spíše než euthanasie ano či ne.

Děkuji, paní Marková, Váš postoj sdílím bez výhrad.

Děkuji všem ta dosavadní velmi slušně vedenou diskusi. Nechtěl jsem článek příliš rozšiřovat, ale vzhledem k některým poznámkám uvádím.

A/ Jakékoliv ukončení života před jeho přirozeným koncem považuji za násilné.

B/ Otázka analgosedace (tedy stavu, kdy člověk netrpí bolestí) je samozřejmě pro uvedený stav zcela zásadní. Připouštím, že doposud není vše 100%, což však není důvodem, abychom tento stav řešili euthanasií, ale naopak zvýšeným úsilím o dosažení ideálního stavu.

C/ Chápu ty, kteří zažili situace se svými blízkými, kteří umírali za nedůstojných podmínek, kdy se třeba nedařilo zcela ulevit od bolesti či léky nefungovaly. Znám samozřejmě několik případů, kdy přes všechnu snahu nebylo možné bolest utlumit. Existuje však pravidlo (Hard cases make no good law), tedy jinak řečeno, nelze kvůli ojedinělým excesům stanovovat na jejich podkladě zákonné normy.

D/ Přeji všem krásnou neděli a věřím, že jsem ji svým článkem nepokazil. Jeho podstatou je snaha o zamyšlení nad připravovaným zákonem, který se - dle mne - může stát rozbuškou.

Naopak, Tomáši, dík za úvahu! Vnímám to tak, že v pozitivním právu je euthanasie kvalitně neřešitelná. Proč? Jde o souboj člověka s Bohem. A to je řešitelné jen v jiných dimenzích, které nehodláme přijmout.

Dal jsem karmu za rozbor, i když nesdílím plně jednoznačný postoj.

Argument spirálou je dobrý.

Argument možnostmi potlačit bolest v různých stádiích nemoci není dobrý, protože neodpovídá praktické zkušenosti.

A můj osobní postoj je bohužel takový, že bych ráda byla proti, ale zároveň mám takovou hrůzu z některých scénářů konce svého života, že upřímně doufám, že buď budu mít ještě sílu ukončit to sama, nebo bude vhodný zákon existovat. Takže být proti by bylo ryzí pokrytectví.

Mám to naprosto stejně. Já prostě nechci umírat, já chci umřít. Zároveň prostě nechci být někomu na obtíž.

Nicméně... Dokud bude paliativní péče taková Popelka jako nyní, volání po euthanazii nezůstane ani se nezmírní. Snad se ani nechci tajit tím, že tomu rozumím.

Tomáši, děkuji za článek k zamyšlení. Také někteří diskutující na to mají zajímavý názor.

Se vším, co uvádíte se dá souhlasit. Pokud se někdo rozhodne zemřít a sáhne si na život, je to jeho svaté právo. U eutanazie je ale rozhodnutí (pacient) odděleno od činu (lékař). A to už v pořádku není . Naštěstí se dnes již lékaři - i ti, kteří s eutanazií souhlasí, čím dál, tím víc, distancují od event. role vykonavatelů. Nehledě k tomu, že v dnešní době se stále víc dostává do popředí spíš problém dystanasie, tedy zadržené smrti - kdy "mocná medicína" se za každou cenu snaží prodlužovat život pacientů, který však mnohdy již ani "k životu není". Ve smyslu obecného pravidla, které říká, "že jsme svým pacientům zavázáni péčí, ale nejsme jim zavázáni léčbou", se (dnes již legálně) upouští od takového léčení, které by (spolu s prodloužením života), prodlužovalo vlastně jen utrpení.

Další vidím v tom, že (v zemích, kde je eutanazie legální), se ukazuje, že stále méně žádostí o ukončení života je kvůli utrpení fyzickému, protože dnešní medicína umí bolest odstranit. Do popření se dostávají důvody zcela odlišné, ne nepodobné takovému tvrzení, že někoho prostě už život nebaví...

V posledním odstavci mělo být: Další problém vidím v tom...(někde se mi to slovíčko "problém" ztratilo...)

Díky za fundovaný rozbor.