Článek je výborný, ale, bohužel, kdo polyká, ten bude pokračovat. Vítězí totiž představa, že musím být jako ostatní

Je to dost pravděpodobné. Díky za návštěvu.

Tomáši mám na to stejný názor Když jsem se vrátila z Itálie a měla jsem panické ataky, zašla jsem k mému známému psychiatrovi Z. Bašnému (se kterým jsem před odjezdem pracovala v PL Bohnice). Také jsem po přátelské konzultaci dostala léky, ale jelikož jsem názoru jako ty, snažila jsem se zbavit se té úzkosti jinak (kamarádi, přítel, rodina). Nakonec jsem ty léky všechny vyhodila, nevzala jsem díky Bohu ani tu první tabletku. Chápu ale, že pokud člověk upadne do velkých depresí, je to nutné, hlava je v tomhle směru sviňa, to člověk neví jak dál (znám to z rodiny). Podle mne je důležité pokusit se zabrat, dát to (jak díky rodině, tak díky kamarádům) a neuzavírat se do sebe. Ale pravdou je, že co jsem za poslední rok slyšela od známých a dost mě to překvapilo - Neurol je v mnoha domácích lékárnách stejně běžný, jako Paralen

Ono je jen málo lékařů, kteří se ptají po podstatě - třeba těch panických atak. Samozřejmě pokud vidím, že to jinak nejde, tak léky napíšu taky, ale snažím se vždy rozebírat příčinu potíží. Často najdeme neuralgický bod a pak často nepotřebuji psát léky.

Díky za návštěvu.

Vynikající článek. Předposlední odstavec podává důležité rady.

Těší mne, že Vás potěšil.

Renčínův vtip: "Dědo, jak vy tady na vesnici vůbec můžete žít bez psychiatra?"

Ono by bylo lepší se zamyslet, proč stoupá počet lidí s depresí a podobnými neduhy, nebo prostě lidí jaksi vnitřně nespokojených. A to nejen u nás.

Jednou z příčin je např. "mačkanice" ve vozidlech MHD. Neb člověk má několik bezpečnostních okruhů, jejich narušení vede ke stresu či agresivitě. Pokud si z literatury pamatuji, tak pro neznámé prostředí to jsou dva metry, pro známé (tzn. např při styku se známými lidmi) asi půl metru.

Tudíž hledejme nejprve příčiny a pak teprve čiňme léčbu.

Já už si svou ranní dávku pilulek všeho druhu spolykal.

Pravidelně upouštím páru, a když je nejhůř, polknu tabulku čokolády

Určitě lepší, než Prozac.

Měl jsem v životě štěstí - Jako klasický student v Brně. Zpěvy Páteční! = Kolektivní akce - 100 piv. Přispíval jsem udatně a pozřel 10 kusů. Kdyby přišel Dealer s nějakou pilulkou, naivně se zeptám - Co s tím mám dělat? Již mi blaženě je! Rána klasiká , pochmurná, dech nečistý a oko kalné . Pořád ovšem poctivá, přiblblá klasika ...

Dnes se droguji v duchu hesla, Emila Lokomotivy Zátopka - Když nemůžeš - Tak přidej! Tableta štěstí, je život samotný, báječná to droga! (Mj., na film o Emilovi se těším - Jsem zvědav, zda heslo tam bude použito !) ...

Díky.

"ja kdyz mam depréze, capnu kolecko a vidle a jedu prehazet hnuj" - tolik moje mutr k lecbe depresi

Zorina je moudrá ženská....díky

No jo my totiž dneska nemáme čas žít svoje životy.Nemáme moc času se radovat a už vůbec ne smutnit, to se snažíme vytlačit ze svých životů a tak je tady prášeček, nebo koksíček, nebo štamprle. Jednou jsem tady měl v obchodě psychiatričku a ta mi říkala ,že fedruje práškama většinu podnikatelů z Hradiště. Ti chudí jsou smutní ,že nemají .Ti bohatí jsou smutní ,že nemají víc a taky mají strach ,že by o to co mají mohli přijít. průšvih je ,že jak člověk s těmi životními dochucovaly začne, tak už asi nepřestane. Mám kamaráda , který jel na koksu.Byl to nejzábavnější společník na každém večírku .Legenda. Pak ho žena vyhodila z domu a vzala zpátky s podmínkou ,že se začne léčit, alespoň ambulantně. Dneska ,když se ho ptám jak se mu žije tak se mi přiznám ,že bez těch drog je život strašná nuda a tak žere prášky.

Je to fáze primitivního kapitalismu. Ti chytřejší už pochopili, že je třeba si taky užívat. Dík za návštěvu.

Je to smutné. Předepisování antidepresiv praktickým lékařem má své klady i zápory. Bohužel i někteří psychiatři předepisují antidepresiva jak na běžícím pásu.

Nicméně nemocné to občas staví do nelehké pozice typu "jsi slaboch, když na sobě zapracuješ, tak to nemusíš jíst". V tomto duchu jsem k tomu stavěla i já, vysadila postupně antidepresiva, sportovala, jedla zdravé potraviny, chodila k terapeutovi. Relaps se pak dostavil značný. Antidepresiva mi nezabíraly, hospitalizace a elektrošoky.

Navíc deprese je civilizační onemocnění, on ten stres kvůli kterému lidi začnou ty antidepresiva brát, může depresi rozvinout jedna dvě... Bude hůř. Takže já ani nevím, zda mám být za podobné statistiky o nárůstu užívání psychofarmak ráda. Stigmatizuje mě to a staví do role "obhaj si, že tvou depresi je nutné léčit medikamenty", což je mi teda maximálně protivné.

Edno, v článku 2x upozorňuji, že je třeba rozlišit, jde-li o léčbu nemoci nebo užívání léku tak říkajíc z kosmetických důvodů. V prvním případě je léčba naprosto oprávněná.

Ano, je to jeden z fenoménů moderní doby. Jsem ráda, že jsi se tomuto tématu věnoval a dobře ho čtenáři vysvětlil. A děkuji Ti, Tomáši, za zmínku báječné knihy paní Gordonové: Tančím tak rychle, jak dokážu. Já ji v knihovně některým čtenářům ráda doporučuji k přečtení.

díky, Zdenko. Ta kniha mne oslovila jako studenta medicíny. Je to skvěle napsané, ten sešup dolů a pomalé škrábání se na nahoru. Vřele doporučuji svým pacientům.