A teď mi řekněte. Není dnes situace podobná v celé Evropě?

Je možné hovořit jinak než korektní politickou lží o migrantech, národnostech, Romech a mohl bych pokračovat?

To snad ne!

soudě podle těch plusů a minusů, a to nejenom v této diskuzi, toho Radima si obstaral Hermánek

Ano. A z dolarů od Putina ho skvěle platím. A ještě něco vtipného, Matuško?

Výborně napsáno. Přesto mám však jednu malou výhradu. Generace je příliš široký pojem.Existuje spousta lidí (i zde na blogu), kteří věkově do té generace zapadají, ale ztraceně si nepřipadají, a ani tak nemyslí a nejednají. Pochopitelně nemám na mysli pana Hermánka a spol.

Skutečně? A proč ne?

Ano, tak to bylo. Popsal jste to přesně. Jen poslední odstavec moje přikývnutí trochu přibrzdil. Možná by nás posunulo kdybychom se i my, pamětníci, pokusili tuhle rudou složku zastrčit do archivního šuplíku k jiných historickým křivdám a třeba i vedle Bachova absolutismu. Ten vztek na rudochy nás pořád nějak brzdí. Naším mladým je to fuk, což je dobrá zpráva i když přiznávám, že vkládat do nich velký naděje nedokážu.

Nejsem přesvdčen, že je to dobrá zpráva. Kdo nezná svou historii, je nucen ji opakovat

Mohla bych ještě něco málo připojit?

Domnívám se, že nadějeplný osmašedesátý nespadl z nebe, a že zásluhu na probuzení a částečné emancipaci občanské společnosti nemají jen reformní komunisté, jak se dnes obecně soudí.

Rozhodujícím byl asi rok 1960, kdy se po amnestii začali vracet pohublí a ztrápení lidé z vězení a veřejnost se s neskrývaných úžasem postupně dozvídala pravdu o politických procesech a nezákonnostech v 50. letech. Svůj podíl na tehdejší atmosféře měly Literární noviny, které četli i dělníci v továrnách; ale třeba i pokus o první nemarxistický literární časopis Tvář, a samozřejmě knihy - Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče nebo Mňačkovy Opožděné reportáže. Noviny a časopisy z let 1966 až 1969 jsou dodnes vzrušující, poučnou a povznášející četbou. Úroveň tehdejší publicistiky byla nesporně vysoká. Třeba časopis Světová literatura publikoval úryvky z Pasternakova Doktora Živaga, který byl v SSSR na indexu. A do toho dnes už legendární IV. sjezd čs. spisovatelů v červnu 1967, na kterém zazněly do té doby neslýchané diskuzní příspěvky, např. Ludvíka Vaculíka či Václava Havla.

To vše formovalo silnou generaci lidí narozených po 2. světové válce, která se tolik lišila od té předchozí - svazácké. Té generace, do které hustili ve škole ideologii hlava nehlava a která si začala uvědomovat rozpor mezi politickými proklamacemi a realitou. Té generace, která hodně četla a o níž se traduje, že usínala s uchem přilepeným k rádiu Luxembourg, oním symbolem svobody, které se stalo nedílnou součástí mladých v tehdejším Československu.

Tato generace o sobě dala poprvé vědět na pražském majáles 1965, kdy si za krále zvolila amerického beatnického básníka Allena Ginsberga, podruhé protestním pochodem od Strahovských kolejí na podzim ́67. Politika jí byla ukradená, chtěla jen trochu slušnější poměry...

Nikdo z nich v r. 1968 nevěřil, že poté, co vyplavalo tolik hrozných věcí o povaze režimu, by se vše zase mohlo vrátit zpět. A ono bohužel mohlo!

A když napíšu že jsem roce 1967, jako devatenáctiletý a student prvého ročníku ČVUT byl kvůli schvalování Strahovských události málem vyloučen ze školy tak mi nikdo nebude věřit.

Tak jsem se domníval, že mám zde jediného kamaráda - Standu Nováka. Jak se zdá tak už mám dva. Druhý je Radim Kacíř

Lítáme v tom stejně, ale tato porucha se nás netýká, pane Svobodo

Tome, co dodat. Karma a souhlas.

Děkuji Zuzko a přeji hezkou neděli.

Moc, moc dobře napsáno a vystiženo, Tomáši. Velká karma

Přeji krásnou neděli a také mizím. Některé pasáže z diskuse jsou totiž dokonale absurdním opakováním duševní bídy okupantů a těch, kdo je tehdy zvali a vítali.

Vám Marku patrně velmi vadí že lidé za takzvané normalizace žili naprosto normálně.

To je ale dost smutné tahat politiku do života obyčejných lidí kteří na ní obvykle nemají žádný ucelený názor a je jim v podstatě lhostejná.

Jediným důvodem proč se nyní k politice vydělat při více lidí než dřív, jsou hlavně technické prostředky, jako internet a podobně.

Ano, největší tragédie Srpna je odchod schopných lidí, kteří nám v Listopadu velmi citelně chyběli.

nazval jsem to kdysi genocidou.

O osudu národa rozhodovali lidé, kterým o národ vůbec nešlo.

A co se změnilo nyní?