Milión třistatisíc kroků do Santiaga de Compostela - část II.

"Tak Camino francés? Víš, že je to cesta, která trvá měsíc?" Jasně, že vím, Vím, že půjdu, sám, celé dny, jen se svými myšlenkami na to, co bylo a je a snad ještě bude. Tak pojďte kousek cesty.

Camino znamená každý den ráno vstát ještě za tmy (Ve Španělsku je stejný čas jako u nás, ale v dubnu tam vychází slunce až po půl osmé ráno). Sbalit spacák a trochu toho majetku, co zrovna nesete na zádech. Když máte kliku, tak se v albergue podává snídaně, což v současném pojetí je kafe (pro narkomana mého typu naprosto zásadní ranní šleh), pak dostanete třeba kousek chleba s máslem a marmeládou a k tomu skleničku čerstvě vymačkané pomerančové šťávy. Když kliku nemáte, vyrážíte o hladu a jako prase hledající lanýže dychtivě koukáte, kde je první otevřený bufet, podávající totéž.

Přes den se moc nejí. Je to zajímavé, ale je to tak. Každý den jsem snídal (viz výše) a poté jen večeřel (někdy tzv. menu per pelegrinos, což byl dvouchodový celkem vydatný pokrm). A během dne jen sem tam pivo (podávají k němu tu a tam i kousek chleba s iberskou šunkou), občas si lze dopřát skleničku "vino tinto" (červené). K tomu jen podotýkám, že i v tom nejzapadlejším koutě na camino jsem pil jen skvělá vína, nikdy mi nenalili nějaký patok. Fakt. Nekecám. K němu tu a tam tzv. "pinchos", což jsou malé kousky klobásky, rybiček, sýra, oliv, které pan hostinský nabízí ve skleněném pultíku hnedle vedle pípy.

Tahle dieta v konečném součtu znamenala - 5 kg (za měsíc), což dle mého skromného odhadu byl opravdu jen tuk, protože svaly dostaly logicky docela zabrat. Poznat to bylo i podle padajících kalhot v druhé polovině štrapáce.

Čím blíže k Santiagu, tím lepší nabídka. Jsem fanatickým pojídačem paelly (čti paeja) a chobotnic na galicijský způsob (pražené na tálu se speciální omáčkou). Galicie však byla až poslední provincií na Camino, takže s jistou nadsázkou lze konstatovat, že těch cílů bylo cosi více. V provincii Navarra, Leon a Castilie ten výběr až takový nebyl.

Ale zpět k cestě. její první a poslední třetina byla nádherná stran scenérie okolo, Ta prostřední, kterou místní nazývají "meseta" nebo též "páramo", je de facto náhorní planina, kde není neobvyklé jít i 20 kilometrů jen mezi poli a loukami, bez jediného stromu, dost často - bohužel - i vedle komunikací s vysokou frekvencí kamiónů. Dodržuje se původní cesta, která před sto lety jistě vypadala jinak. Asi je čas změnit původní trasu do klidnějších částí. Existují tzv. "alternatives", možnost uhnout a jít oklikou, což ovšem koštuje přidat k denní dávce dalších i 5-10 km. A často i kopec, který ke konci dne není to, po čem klopýtající peregrino touží.

Rána poutníkova mohou být krásná se znamením, že dnes půjde suchou nohou. 

Nebo hodně mlhavá, že není vidět více jak na sto metrů. 

Kam se vydat a kam nás cesta povede. 

Po rozplynutí mlhy je hned jasné, že na Camino člověk není nikdy tam úplně sám. 

Někdy je třeba přijít most. Tenhle je v městě Zubiri a pověst říká, že kdo jej třikrát přejde, zbaví se vztekliny. I když nejsem pověrčivý,  přešel jsem ho pro sichr šestkrát.

Posezení v olivové zahradě. Jedno z kouzelných míst na cestě. 

Někteří jsou už u cíle, neboť zdejší oblast znalci považují za jednu z těch, která plodí ta nejlepší španělská vína. 

Občas se z mlhy vynoří i útulek přívětivého osamělce, který vám nabídne kafe z otlučené konvice. Je jasné komu fandí ve válce. A nesmí chybět templářský znak. Osobně si myslím, že templáři tajně přežívají, protože on vypadal jako poslední velmistr řádu Jacques de Molnay. 

Zimy už bylo dost, tak honem do údolí.

Přejít další most

Ujistit se, že máme ten správný směr....

a nalézt místo k odpočinku po celodenní štrapáci. 

Pokrčování příště.....