Na hradě byl vždy král a šašek

Bývalo to dobrým zvykem. Král činíval rozhodnutí a suita jeho družiníků většinou přikyvovala, aby neztratila posty a krk. A tak zbyl jedině šašek (obvykle velmi chytrý), který krále kritizoval. Doba se však změnila. 

Králové už u nás nejsou, i když se tak někteří nejspíše cítí a mají pocit, že "stát jsem já". Co naopak zbylo, jsou šašci různého stupně inteligence, kteří náš Hrad obývají. 

Šašci měli jistou výhodu, že sloužívali i pro obveselení prostého lidu. Současný pán na Hradě měl toto na mysli a v počátcích své vlády instaloval jedince, který kritérium být všem pro smích dokonale splňoval. Samozřejmě, že hájil svého pána, ale jeho omluvy se staly časem pro lid z podhradí vítaným zdrojem všelidové zábavy. Postupem času se však zmíněný šašek sám instaloval do role jakéhosi vícekrále, což už nebyl ani vtip, ale svým způsobem tragédie. Tragédie i proto, že to hradnímu pánovi nevadí.

Co naopak zbylo, jsou zmínění početní družiníci. Obklopují hradního pána a přikyvují všem nesmyslům, jež z jeho úst padají. Hradní pán si některé oblíbil (zejména ty, kteří mu visí na rtech a každé jeho slovo považují za nebetyčnou moudrost), naopak ty, kteří vznesou jen malou pochybnost o jeho příčetnosti, případně si dovolí mít na některou marginálii svůj vlastní názor, ukázkově zapudí. 

Družiníci zcela zapomněli na svou hrdost a postavení, dané jim lidem, a místo všeobecného povstání a zapuzení hradního pána k němu přicházejí po kolenou, aby záhy odešli s kopancem do pozadí. Poté lidu předkládají otisk boty na kalhotách jako známku, že u hradního pána byli a že s ním "vedli konstruktivní dialog". 

I družiníci se tímto způsobem stávají proti své vůli šašky, kteří slouží k obveselení prostého lidu z podhradí. 

A samotný hradní pán? Převzal onu roli, dříve příslušející šaškům. Tropí si ze svých družiníků i z prostého lidu legraci ( a nejspíše se dobře baví ). Kašle na zákony, které před několika lety podepsal a stvrdil, že je bude respektovat. Křiklounům z podhradí doporučil, aby drželi hubu. A okolo sebe má suitu svých věrných družiníků, visících mu na rtech a chválících jeho moudrost. 

A pohádky je konec.