S Noachem na tahu po Israeli - část 4.

Písně Chasidů - zbožných Židů, vesměs žalmy oslavující Hospodina a jeho dílo. Základní atribut souboru Noach, který vyrazil na turné po Israeli.

Den 7.

Opouštíme hotel na Jaffské třídě a míříme na dopolední návštěvu památníku Jad Vašem. Jméno památníku pochází z biblického verše: „Že dám jim v domě svém a mezi zdmi svými místo, a jméno (hebr. jad va-šem) lepší nežli synů a dcer. Jméno věčné dám jim, kteréž nebude vyhlazeno.“ (Izaiáš 56:5). Možný překlad a význam v kontextu "jad v(a) šem" je též " ukaž (jad - prst, resp. ukazovátko při čtení Tóry) na jméno". Taktéž "šem" v tomto kontextu znamená také "oznamuj, slyš". Talmudický význam tkví v důležitosti věčného zachování jména. /zdroj Wikipedie/.

Popsat bez emocí hlavní návštěvní halu nejde. Je umístěna pod zemí a osvětlení zajišťují skleněné hranoly, které pouštějí denní světlo jen na hlavní chodbu, odkud návštěvník vchází do jednotlivých sálů s expozicemi, respektující časovou posloupnost. Začátek je kdesi v 30. letech minulého století, kdy v Německu začal dominovat národní socialismus a objevily se první protižidovské útoky. Celý trakt poté končí Norimberským procesem a potrestáním hlavních strůjců apokalypsy. Je těžké ovládnout své emoce při filmových šotech, v nichž popisují již staří lidé to, jak přežili živí pod hromadami zastřelených příbuzných a poté jejich anabázi, s níž se dostali do bezpečí. Mnoho fotografií, předmětů /dopisy příbuzných, vězeňské oděvy atd./, peklo vyhlazovacích táborů, ale také fotografie a knihy se jmény zavražděných Židů.

Zvlášť emotivní je pavilon dětí, které byly zabity během šoa. Celý sál je osvětlen pouze jednou svíčkou, která se však odráží v nesčetných zrcadlech a budí tak dojem, že světel je nepočítaně. Do tohoto přítmí čte hlas vždy jedno jméno, věk a místo původu. Venku před tímto pavilonem je sousoší.

Památník Jad Vašem je důležitý nejen jako dokument minulosti, ale i jako zdroj poučení pro příští generace, kam až může zajít zrůdná ideologie nadřazenosti jedné rasy nad druhou. Obávám se, že svět zatím zcela nepochopil, že tato nenávist nikam nevede.

Opouštíme Jeruzalém ve smutných myšlenkách a míříme poprvé do oblasti Judey a Samaří /ve světě je obvyklejší termín Západní břeh/. Naším cílem je osada Karnei Shomron. Vznikla v roce 1977 jako druhá na tomto území po šestidenní válce. Vjezd do osady je pečlivě střežen, stejně jako oplocení okolo celé osady s dotykovými čidly proti nežádoucímu překročení. Prvotní osady si lze představit jako kempingové přívěsy, náš cíl je však již v podstatě malé město s více jak 6 tisíci stálými obyvateli, z nichž někteří pracují v osadě, mnoho však za prací denně vyjíždí do území státu Israel. 

Existence osad je v očích některých Israelců neuralgickým bodem a s jejich existencí nesouhlasí /to se týká samozřejmě těch, kteří zde nežijí/. Naopak - osadníci jsou pevně přesvědčeni, že obývané území je z historického hlediska zemí zaslíbenou a představa, že by ji měli někdy opustit, je pro ně naprosto vyloučená. Cesty v Samaří a Judei jsou trojího druhu. První jsou pod výlučnou správou Israele, druhý je smíšený, na třetí typ se návštěvníkům z israelskou SPZ nedoporučuje vůbec vjíždět, neboť zde hrozí útok a IDF zde nezasahuje. Problémem je to, že GPS nezná geopolitické rozlišení a je tedy nutné velmi bedlivě sledovat speciální mapy, které ony tři typy cest rozlišují. 

Opět jsme rozděleni mezi obyvatele osady, spolu s přítelem Janem jsme hosty u bývalého kapitána israelských commandos, tedy těch nejlepších vojáků, nasazovaných při riskantních operacích, o nichž nemá často tušení ani židovské obyvatelstvo. Setkali jsme se s hrdostí obyvatel osady na to, že jejich děti slouží právě u těchto jednotek. V domě našeho kapitána ve výslužbě jsme byli překvapeni množstvím fotografií, zdobících obývací pokoj. Fotky rodičů, zahynuvších při šoa měly čestné místo, mnohem více však zabírají fotografie dětí a vnoučat, které se při židovských svátcích scházejí v jejich domě a je vždy nutné připravit obrovský stůl. 

Večerní koncert jsme měli ve vedlejší osadě Kedumím, kde je hudební škola. V úvodu nám zahráli místní děti instrumentální skladby na žesťové nástroje, poté již nastoupil Noach se zhruba hodinovým programem. Osadníci jsou velmi vděční za naši přítomnost, opět zpívají s námi a po skončení koncertu si kupují mnoho našich CD na památku. 

Den 8.

První den, kdy nezpíváme a máme volno. Soubor se dělí na dvě skupiny, jedna touží smočit své nohy v Mrtvém moři, druhá pak volí cestu do posvátného města Safed. Mořechtiví vyrážejí brzo ráno, neboť cesta z osady k cíli je okolo 200 km a vzpomínka na dopravní chaos v Jeruzalémě je ještě příliš živá. Na místě s vyznačenou nadmořskou výškou O děláme obvyklou zastávku a fotíme se.

Mrtvé moře nás vítá po zhruba další hodině cesty. Je více než zřetelné, jak mořská hladina ustupuje, neboť z lázeňského střediska Ein Gedi je to ještě zhruba kilometr po bývalém dně až k okraji moře, kde se členové Noachu přesvědčují na vlastní kůži, že není možné se v této vodě potopit a že síla vody má parametry kyseliny. Jsme laskáni přivětivým sluncem, využíváme i bahenní koupele ve středisku. Odpoledne se však počasí kazí, zvedá se vítr a proto volíme opatrný návrat. Moře dostává temnou barvu a před hodinou zřetelně patrné jordánské břehy se ztrácejí ve tmě.

Večer přijíždíme do kibucu Ramat Jochanan k ubytování u našich hostitelů. Vítá nás velmi dobře zásobený místní bar se skvělým kvasnicovým pivem přímo od pípy. Jsme s přítelem Janem hosty u  ukrajinských Židů Saši a Iry, po mnoha letech si oba začínáme vzpomínat na zastrčená ruská slovíčka. Naši hostitelé jsou velmi vstřícní a posezení se mění na večer otázek a odpovědí. Manželé jsou původem z Donbasu, bydleli v těsné blízkosti letiště, takže dobře vědí o osudu svého domu. Emigrovali v roce 1990 ihned po uvolnění poměrů za Gorbačova. Velmi otevřeně hovoří o poměrech v kibucu, které nejsou tak ideální, jaké byly nejspíše prvotní představy jejich zakladatelů. Všichni obyvatelé pracují a celou svou mzdu odevzdávají do společné pokladny. Z té je placeno vše potřebné, kibuc má mnoho aut, která jsou denně půjčovány potřebným k výjezdu. Centrem kibucu je jídelna, kde se případní zájemci mohou stravovat, stejně jako malý koloniál, kde však logicky neberou peníze ani platební karty /o tom se přesvědčil autor článku, který si šel koupit cigarety a byl odbyt, že prostě nic nemůže dostat/. Na dotaz, jak je tomu v případě, že někdo je lenivější než druzí, nám bylo sděleno, že se s tím nedá moc dělat, že dotyčný je sice upozorněn na svůj "hendikep", ale pokud nechce, nikdo s ním nehne. O všem zásadním se rozhoduje plebiscitem, v době našeho pobytu bylo v jídelně o čemsi zrovna hlasováno. V čele kibucu je cosi jako výkonný výbor a širší rada, která řeší aktuální otázky. Kibuc Ramat Jochanan vlastní rozsáhlé sady avokáda a dalších exotických plodin, má obrovský kravín a rovněž továrnu, kde se vyrábí plastový isolační materiál. Naši hostitelé nám sdělili, že zatímco před 20 lety mladí kibuc houfně opouštěli, nyní se stejně houfně vrací. Důvodem je výrazný vzrůst ceny bytů /nejspíše vlivem exodu bohatých Židů z Evropy/ a nedostatek pracovních příležitostí. V kibucu má každý člen jistotu bydlení /zde velmi luxusního/ a práce. Případnou ponorkovou nemoc naši hostitelé řeší občasným výletem do blízké Haify, kde se jednou za čas "vyřádí".

Náš hostitel nám nabídl svou domácí kořalku a posléze i skvělé víno z Galileje. Z naší slivovice Rudolfa Jelínka měl upřímnou radost. Švestky kibuc zřetelně nepěstuje.

Shalom Jisrael.