Jsem si jist, že drtivá většina obyvatel této země ve věku 50+ zaznamenala Zemanovu existenci v roce 1989 poté, co vešla ve známost jeho publikace v Technickém magazínu. Do té doby časopis určený pro úzkou skupinu čtenářů šel z ruky do ruky a šířil se i v samizdatu. Důvodem byl popis reálného stavu naší ekonomiky, který se výrazně lišil od oficiální propagandy. V době, kdy jsme bojovali o zrno a překonávali jeden rekord za druhým v dobývání uhlí či množství vyrobeného surového železa, jsme ve volném čase po hrdinských pracovních výkonech sháněli prakticky všechno. Od dámských vložek, toaletního papíru či třeba aspoň trochu slušného konferenčního stolku. Miloš Zeman naši zem celkem správně umístil na chvost těch rozvojových. I když se časem ukázalo, že některá data byla tak trochu přestřelená, svůj podíl na konec Jakešova hlupství jistě měl.
Po skončení revolučního kvasu bylo zřejmé, že jeho talent a nesporná inteligence nezůstane zavřená kdesi doma. Vzhledem k tomu, že na pravici již vládl pevnou rukou Václav Klaus, vydal se on, bytostný pravičák, doleva. Nalezl pole neorané v malé skupince sociálních demokratů, kteří fakticky zanikli v roce 1948 spojením s komunistickou stranou. Svým svěžím drajvem odstranil staré pány, tesknící po předúnorových časech, a založil stranu nového střihu, která se záhy stala vedle ODS hegemonem politické scény. Díky Youtube jsme schopni nalézt řadu různých televizních debat a parlamentních projevů, kde do sebe tito dva alfa samci veřejné scény zběsile buší, aby později vyšlo najevo, že jde de facto o politická dvojčata, která hrají před národem divadýlko. Vše bylo dokonáno tzv. opoziční smlouvou, kdy přestali předstírat poliitický boj a padli si do náruče rozdělením faktické moci.
V roce 2003 zažil pan Zeman nejspíše nejhorší ponížení, kdy jej členové vlastní strany nezvolili v tajné volbě hlavou státu. Z počtu odevzdaných hlasů ve sněmovně to bylo naprosto jasné a presidentem se stal Václav Klaus. Miloš Zeman se vytratil z veřejné scény.
V roce 2013 se objevil, kdy zprvu nenápadně, avšak velmi důsledně směřoval ke svému cíli - presidentské sesli. To se mu podařilo za cenu neskutečných lží a faulů, kdy třeba veřejně prohlásil, že na hradě Hardegg, rodovém sídle Schwarzenbergovy manželky, visí obrazy s hákovými kříži (ve skutečnosti hrad patří již několik stovek let jinému vlastníkovi). Poukazem na to, že pokud by se stal hlavou státu jeho protivník, nastane vracení majetku sudetským Němcům atd. znejistil řadu našich spoluobčanů, kterým přestalo vadit i to, že před volbami byl konfrontován hlasovým záznamem, kde jeho nebližší spolupracovník Šlouf hovoří s mafiánem Františkem Mrázkem. V každé jiné zemi by tento záznam (jehož pravost nebyla zpochybněna) znamenal okamžitý stop v politice kohokoliv a to i na té nejnižší úrovni.
Není smyslem tohoto blogu vyjmenovávat všechny přešlapy, kterých by se hlava státu neměla nikdy za žádných okolností dopouštět. Připomeňme jen buranství při návštěvě zesnulé královny Alžběty II, kdy zcela ignoroval předepsaný ( a všemi dodržovaný) protokol.
Meritem jeho desetiletého působení byla pomstychtivost, vlastnost, jež by v politice neměla mít místo. Svou stranu, kterou de facto vyhrabal z nicoty, touto svou snahou si to se všemi vyřídit, de facto pohřbil do dnešní bezvýznamnosti. Kdokoli z jeho okolí, kdo neprojevoval psí oddanost, byl jím posléze veřejně umravněn, upozaděn a dehonestován. Na Hrad si pozval a celou dobu deseti let hostil emisara Ruské federace Martina Nejedlého. Na místo kancléře si dosadil jedince, který přes jeho slib nikdy nedostal bezpečnostní prověrku a jehož aroganci nejspíše na tomto místě již nikdo nepřekoná. Mluvčí Jiří Ovčáček byl směšnou figurou, kopající kolem sebe jako osmitelý hošík na pískovišti.
Naopak jedince, kteří upozorňovali na nebezpečné zpravodajské působení Číňanů a Rusů v naší zemi, nazýval čučkaři. Jak se později - bohužel - ukázalo, naši zpravodajci měli pravdu a čučkařem se tak stal kdosi jiný.
Na MDŽ roku 2023 bude jeho poslední den na Hradě. Po něm se odebere do ústraní a nejspíše zjistí, že už vůbec nikoho nezajímá. Pan Nejedlý si bude muset pronajmout kancelář jinde, než v sídle českých králů, pan Ovčáček bude muset znovu oslovit Haló noviny (pokud ještě vycházejí). Pan Mynář nejspíše shánět dobré advokáty. Z Hradu bude nutné vymést vajgly, do kontejnerů dát prázdné láhve a rovněž dlouho větrat. Nejen smrad z cigaret, ale zápach ze lží, osočování a zloby vůči všemu, co panu Zemanovi zrovna nesedělo. Do dějin se nejspíše zařadí vedle Antonína Zápotockého, z něhož zbyla jen lež s následným tragickým dnem utajované měnové reformy a stupidní pohádka o transformaci Ježíška v dědu Mráze.
Dne 9.3.2023 bude pan Miloš Zeman fait accompli. Přesto by měl zůstat v mysli pamětníků, že tento způsob presidenství je poněkud nešťastný, řečeno slovy velkého literáta.
Psáno pro www.blogosfera.cz
