Nenávist

V rámci blogerských diskusí u ožehavých témat je jen otázkou času, kdy některý z nich vytáhne toto verbální trumfové eso a práskne s ním o stůl. 

Předchází tomu vyhraněná debata, v níž jsou diskutující na opačném pólu názorového spektra. Tedy téměř ve 100% u témat politických, neboť naše společnost je rozštěpená na dvě poloviny, kde každá hájí své stanovisko s urputností obránců Masady. Jelikož se v těchto případech možnost názorového sjednocení obou protivníků limitně blíží k nule, je třeba vytáhnout ten nejtěžší kalibr a označit toho druhého za člověka nenávistného, tedy přidělit mu ty nejnižší lidské pudy a tím jej de facto vyřadit ze slušné společnosti. 

Čelit tomu lze jen velmi těžko. Jednou z možností je začít psát blogy o kráse Dolomitů, publikovat fotoblogy čmeláků ve vlčích mácích, případně popsat svou vlastní zkušenost, kdy jej uklouznutí po banánové slupce donutilo využít péče traumatologické ambulance v okresním městě. Případně nepsat vůbec či neotvírat diskusi. 

Bloger, který začne psát o věcech "polis"  (města), přeneseně o tom, co se děje okolo něj a začne prezentovat své názory na kolemjdoucí události, se vystavuje akutnímu riziku, že bude v krátkém čase - většinou při nedostatku argumentů druhé strany - označen za nenávistného jedince.

Z některých příspěvků, kde je toto slovo použito, čouhá jako pověstná sláma z bot neznalost obsahu tohoto termínu. Dle Františka Koukolíka, neuropatologa a skvělého popularizátora vědy, je termín nenávist definován jako "trvalý, někdy mohutný případně všepronikající pocit nepřátelství, nechuť, odporu, zuřivosti, antipatie a nelibosti. Lidé, kteří nenávidějí, kromě toho mívají pocit hněvu, někdy vášnivý, někdy je doprovází strach". 

Díky moderní technologii víme, že neuronální síť nenávisti sídlí v oblasti čelního laloku mozku a částmi kůry tzv. insuly (ostrova), která je skryta v rýze mezi čelním a spánkovým lalokem. Tato síť má celkem 7 uzlů a čím je prožitek nenávisti větší, tím je činnost těchto oblastí výraznější. Není překvapením, že okamžiky akutní romantické lásky mají dva společné body z popsaných sedmi.

Nelze popřít, že nenávist je silný citový prožitek. Nenáviděnému objektu přeje označovatel jen ten nejhorší osud - tedy smrt, zranění, věcnou škodu či aspoň již zmíněné uklouznutí a pád ze schodů. Nenávist je však zásadním problémem pro nenávidějícího. Je silně zaujat touto emocí, věnuje jí značné množství své energie, která mu pak jinde chybí. Velmi často stojí za touto citovou erupcí strach zejména z toho, že objekt nenávisti by mohl mít pravdu, která nenávidějícího znejisťuje a přináší mu do jeho hodnotového světa nové informace, které mu přinášejí úzkost a které se nenávidějící bojí zkoumat a porovnávat se svou dosavadní zkušeností a postojem. 

Abych předešel možným protestům pro nedostatek pojmosloví, je třeba uvést termín neláska. Ta znamená, že onoho člověka, který mi "nesedí" a to z jakýchkoliv důvodů, propustím ze své mysli, nebudu vyhledávat jeho přítomnost, budu se mu dle možností vyhýbat. Ještě jinak řečeno, nebudu na něj plýtvat svými emocemi a tím se vnitřně užírat. Nebudu mu přát nic zlého a nebudu nijak vstupovat do jeho světa. Nebudu sdílet jeho strachy, jeho negativní emoce, které se snaží přenést na mou osobu a tak ulevit svému napětí. Psychologové tomu říkají "záporný emoční přenos". Obrazně řečeno, je třeba si vytvořit jakýsi skleněný poklop, po které stečou všechny urážky a plivance a vnitřek, skrytý sklem, zůstane netknutý.

Proces, na jehož konci je eliminace nenávisti k okolí, není jednoduchý a ne každému se zdaří. Vyžaduje trpělivost, poučení se z vlastních omylů a selhání. Má-li se však jedinec stát opravdu humanitní entitou, jde o jediný možný směr.