Socialistické versus kapitalistické zdravotnictví

Koloval kdysi takový vtip. Rodilo se socialistické zdravotnictví a sešly se tři sudičky. Jedna řekla: budeš dostupné, druhá řekla: budeš bezplatné a třetí řekla: budeš odborné. Čtvrtou sudičku nepozvali a ta řekla: OK holky, za to, že jste mne nepozvaly, tak se nikdy všechny tři nesejdete. Takže socialistické zdravotnictví bylo buď dostupné a bezplatné, v tom případě nebylo odborné. nebo bylo bezplatné a odborné, pak nebylo dostupné. Byla i možnost dostupného a odborného, pak nebylo zadarmo.

Poslední dobou se na tomto fóru objevilo několik článků, které adorovaly minulý režim s tím, že nyní je všechno jen horší. Některé z nich se dotýkaly i zdravotnictví. Bohužel se v nich objevilo tolik desinformací, že je nutné aspoň některé uvést na pravou míru.

1. Bezplatnost zdravotnictví v socialismu /a kdekoliv na světě/ bylo a nejspíše vždy zůstane fikcí. Žádné zdravotnictví v žádném režimu na světě není bezplatné. Za socialismu byla jen jedna daň ze mzdy, z níž se odebíraly částky na "provoz" zdravotnictví, sociálních služeb atd. Dnes je změna v tom, že každý, kdo platí daně, odvádí 4,5% z hrubé mzdy na zdravotnictví a to viditelně. Zatím je daň stanovena fixně, jsou stále úvahy o možnosti připojištění, bonusů či malusů. Představa, že nějaký stát bude platit veškerou péči z virtuálního fondu, patří jen asi do čítanek marx-leninské filosofie.

2. Dostupnost lékařské péče je nyní daleko lepší, než v minulosti. Pacient si může vybrat svého praktického lékaře, což v socialismu nešlo, tam byl stanoven obvodní či závodní lékař a změna nebyla možná. To dnes umožňuje nespokojeným pacientům přechod k jinému lékaři, kterého si mohou vybrat dle referencí či obecné pověsti. Úplně stejný systém je u specialistů, kterých je ve větších městech vždy několik na výběr.

3. Odbornost je dnes garantována nutným postgraduálním vzděláváním lékařů, kteří musí během pětiletých cyklů absolvovat školení, odborné semináře či přednášky, aby splnili požadovaný počet bodů. Pokud tak lékař neučiní, přijde o diplom celoživotního vzdělávání. Časem by tento diplom měl být nedílnou součástí smlouvy se zdravotní pojišťovnou. /lékař, který jej nebude mít, by nemohl být smluvním partnerem pojišťovny/. Navíc lékař, který se nevzdělává, by byl v dnešním tempu poznatků za několik let pro své pacienty nebezpečný.

4. Léky. Před pádem komunismu byl sice recept za 1,- Kčs, nicméně předepisované portfolio léků bylo značně okleštěné. Obvodní lékař nemohl vyjma základních medikamentů předepsat takřka nic, odborný lékař měl sice větší možnosti, avšak nutně narazil na strop nedostatku zejména dražších léků z "kapitalistické" ciziny. Tyto léky byly rezervovány pro členy KSČ, co zbylo, dostali známí od lékárníka.

5. Po roce 1989 došlo ke skokovému prodloužení průměrné délky života o cca 7 let u žen i mužů. Bylo to jistě dáno více faktory /kvalitnější strava, větší přístup k informacím ohledně zdravého způsobu života/, avšak jednoznačně také novými postupy při civilizačních chorobách /infarkty myokardu, cévní mozkové příhody, léčba onkologických nemocí atd./. Lze jednoznačně říci, že stav našeho zdravotnictví je srovnatelný s tím, co je poskytováno pacientům třeba v Itálii či Francii /mnohdy i v lepší kvalitě, než v těchto zemích/. Léčebné postupy v současnosti umožňují dlouhodobé a kvalitní přežití i u nemocí,  u nichž za socialismu bylo zjištění této diagnosy rozsudkem smrti v krátké době.

Můj článek nechce glorifikovat současné zdravotnictví, která má - a nejspíše bude mít i nadále - množství nedokonalostí. Je však poctivé zhodnotit veškerá fakta bez ideologického zabarvení.