Opravdu je lékařská péče u nás tak špatná?

Případy selhání lékařů jsou mediálně velmi vděčné, vždy vyvolají celou řadu diskusí, zejména však těch "odborných" na různých internetových fórech. Skutečnost však bývá často jiná.

Poslední týdny byly v popředí zájmu dva případy se špatným koncem.  Tragédie v Orlové, kde záměnou roztoku v diabetologické ambulanci zemřela mladá žena a případ staršího muže, kterého nebyla schopna posádka vozu pražské rychlé záchranné služby umístit na lůžko a u něhož se posléze vyvinula cévní mozková příhoda.

Medicína je řemeslo jako každé jiné. Její studium je nejdelší ze všech vysokých škol, právem je po uplynutí několika let následováno další zkouškou - tzv. atestací, kde lékař skládá náročnou zkoušku ze svého oboru před komisí. Teprve poté je uznán jako plnohodnotý lékař s právem pracovat zcela samostatně. Jako v každém řemesle, i v medicíně dochází k omylům a chybám. Neexistuje lékař, který by ve své praxi nepoškodil pacienta, pokud to některý tvrdí, tak nemá pravdu. Podstatné je to, aby si ze svých chyb i z chyb kolegů vzal ponaučení a příště se jim vyhnul.

Denně je v České republice provedeno několik stovek tisíc lékařských úkonů od těch banálních až po složité operace. Odhaduje se, že těch, kde se něco nepovede, jsou zlomky promile. I u těch, u nichž se lékařský zákrok nezdaří, však existuje možnost změny postupu a nápravy stavu ke spokojenosti pacienta.

Pak samozřejmě jsou i ty případy, kdy vše nevyjde a pacient je poškozen, nebo dokonce zemře. Na rozdíl od laické veřejnosti, často masírované médii a senzacechtivými reportéry, která má ihned jasno o viníkovi, je třeba prokázat příčinnou souvislost s lékařským postupem a poškozením pacienta. Toto bývá nejsložitější a je třeba mnohdy posudky expertů v oboru, aby bylo jasně dokázáno, že lékař cosi zanedbal či postupoval mimo rámec daných předpisů. V případě, že soud prokáže, že lékař opravdu pochybil a vinou tohoto pochybení došlo k poškození či úmrtí nemocného, je lékař citelně potrestán. O tomto kroku se však veřejnost většinou nedozví a tak může vzniknout pocit o lékařské beztrestnosti.

V drtivé většině případů se podrobným zkoumáním zjistí, že lékař postupoval správně v rámci daných mantinelů, avšak situace se od začátku vyvíjela nepříznivě, stav pacienta byl komplikován celou řadou dalších okolností a výsledek byl špatný. Každý člověk je jiný a málokdy lze aplikovat mechanistický systém na jednu nemoc či jednoho nemocného. Proto se odpradávna medicína nazývala "Ars medica" /umění léčit/. Jen zkušenostmi, získané léty praxe, lze dosáhnout v tomto umění mistrovství a eliminace možných pochybení.

Po zkušenostech v jiných zemích evropské unie si dovoluji tvrdit, že naše lékařská péče je na vysoké odborné úrovni, existují velmi dobré kontrolní mechanismy a vzdor tradovanému názoru o bílé mafii, jež drží při sobě, je opak pravdou. Náš postgraduální systém vzdělávání lékařů je na vysoké úrovni / býval ještě lepší se systémem 2 atestací, který byl beze smyslu zrušen/. Je nastaven účinný systém trestání viníků, kteří pochybili a to od důtky, penežitých trestů až po zbavení možnosti vykonávat svou praxi, což znamená lidský i profesní konec lékaře. 

To neznamená, že je vše v pořádku. Uvedené dva případy jsou stále ve stadiu šetření a jsem si jist, že pokud je za těmito tragédiemi lidská chyba, bude viník nalezen a potrestán. Současně - jak jsem již zmínil - budou následovat nápravná opatření tak, aby se podobný případ již v budoucnu neopakoval.

Česká medicína je na vysoké světové úrovni, pacienti jsou léčeni stejnými léky, jako třeba v USA. Podstupují vyšetření na moderních přístrojích, schopných detekovat onemocnění na samém počátku a tak případné následky zmírnit či zcela eliminovat. Stále se u nás prodlužuje průměrná délka doby života, což je m.j. i vizitkou lékařské péče. Občasná tragická selhání na tomto stavu nemohou nic změnit.