Edith Piaf se vrátila na Zem

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvádí hru maďarské autorky Evy Pataki "Edith a Marléne". Bez přehánění jde o nominantku na cenu Thálie pro hlavní protagonistku. Hra je beznadějně vyprodána na 4 měsíce dopředu.

Režisér Janusz Klimsza postavil hru na hlavní postavě francouzské šansoniérky. Představení je výpravně zjednodušeno na tři scény /pařížská ulice, pódium a zákulisí/, kde se projevuje nápaditost v některých scénách, jako kupříkladu dialog Marléne s Edith skrze zrcadlo při líčení, nebo nahrazení smrtelné postele bílým křídlem. V průběhu inscenace se na obrovském plátně objevují jak fotografie, tak i filmové šoty ze životů skutečných zpěvaček. 

Příběh hry je dobře znám, kopíruje životní dráhu francouzské šansoniérky od jejich prvních kroků, přes úspěchy na franouzských a posléze amerických pódiích, aby vše končilo posledním vystoupením s nesmrtelným "Nelituji ničeho". Ve skutečnosti se obě ženy nejspíše setkaly, avšak jejich kontakt či spolupráce byla nepochybně efemérní podstaty. Marléne Dittrich se objevuje na scéně méně, vždy jako přítelkyně s dobrými radami a současně jako protipól prosté a místy vulgární Edith. Přesto je part Evy Zbrožkové nesmírně náročný, jehož se zhostila se ctí. 

Jediným slabým místem celé inscenace jsou mužské postavy, jež jsou sice jen doplňkem hlavního příběhu, avšak inscenace tohoto kalibru by měla více dbát i na kvalitu byť jen krátkých rolí. Muži okolo obou žen pouze deklamují, pronášejí své party téměř ochotnickým způsobem a slouží jako výplň při dialozích obou žen. 

Hlavní postava Edith Piaf je v podání Hany Fialové opravdovým zážitkem. Její Edith je skutečná jak postavou, tak zejména hlasem, který v nižších polohách je téměř k nerozeznání od originálu. Zpívat šanson je tím nejtěžším oříškem pro každého zpěváka, neboť vedle profesionálně dokonalého projevu tam musí protagonista přimíchat kus sebe. Stačí jen malé zaváhání a posluchač se od zpěváka odvrátí a více mu již nikdy neuvěří. Hana Fialová má dar po několika tónech písně přibít vnímavého posluchače k sedadlu a nechat svůj hlas protékat jeho srdcem.  V inscenaci zazní množství slavných písní jako La vie en rose, Je ne regrette rien, Mon Dieu. Jako vrchol interpretační dokonalosti zní v jejím podání slavný Milord. 

Málokdy v kamenném divadle divák zažívá spontánní nadšení publika a dlouhé standing ovations jako tomu bývá u tohoto představení. 

Jelikož představení zatím nebylo oficiálně zveřejněno, nabízím vzpomínku na velkou zpěvačku. Mám však pocit, že v Ostravě došlo k její reinkarnaci.