Komunismus neskončil, komunismus trvá

Komunismus má mnoho podob, jeho princip je však stále stejný. Zdánlivý ústup z pozic a osočování jedinců ze zbytečného strašení komunismem je integrální součástí této ideologie.

Představa zániku této ideologie v roce 1989 byla poměrně jasná. Po 40 letech vlády jedné strany byly český i slovenský národ připraven se navždy rozejít s režimem, pošlapávajícím lidská práva, nutícím své občany jinak mluvit a jinak myslet. V záchvatu dobra, vneseným popřevratovými vůdci, si všichni mysleli, že ti, kteří se dopustili zločinů, sami přijdou k poznání a situace se rozjasní. Nebylo většího omylu.

Komunismus jako filosofie je postaven na třídním boji a třídní nenávisti. Uzurpuje si veškerou moc nad svými poddanými, kterým nalinkuje jejich životní dráhu doslova od kolébky po hrob. Neustále je nucen hledat nepřítele, který je vinen za všechny maléry, které se v jím ovládaných zemích staly. Pokud je nepřítel vnější, je to o cosi snažší, stačí poukázat na zbrojícího nepřítele a spočítat jeho rakety. Obtížnější je nepřítel vnitřní, který je dle této ideologie schován nejen v politických protivnících, ale i v řadách samotných komunistů, které je třeba vyhledat, usvědčit, odsoudit a zabít.

V současné době jsme při upozornění na nebezpečí návratu bolševiků k moci osočeni z toho, že vytahujeme staré episody, že současná strana je jiná, nová, lepší. Je nejspíše pravdou, že onen primitivní komunismus /jehož protagonisté jsou stále mezi námi, ale je jich menšina - například Grebeníček, Semelová/, už nejspíše nehrozí. Díky zrušení trestu smrti tak již nejspíše přežijí samostatně hospodařící rolníci /dříve kulaci/, opoziční politici /dříve buržoazní elementy/, či přeshraniční turisté /dříve narušitelé/. Pokud by někdo zatoužil vidět onen ryzí syrový komunismus v praxi, doporučuji dnešní blog Martina Práška o severokorejských lágrech. 

Komunismus však prodělal za posledních 20 let metamorfózu. Z některých kovaných soudruhů, kteří ještě za jakešovy éry považovali slovo kapitál za vulgarismus, se stali velkopodnikatelé. Z některých soudruhů, kteří bedlivě střežili výdobytky socialismu ať už ve školách či na hranicích, se stali radní v různých oborech případně i hejtmani. Tito nám většinově sdělují, že se již změnili, že jsou jiní, laskaví a že zájem republiky je jim nadevše. To vše do okamžiku, kdy mají odsoudit třeba Gottwaldův režim. Pak se dozvídáme, že ono to vše bylo trochu jinak a rozhovor skončí jakýmsi pokašláváním, případně i výhrůžkou.

V současné době je možné pozorovat další etapu jeho vývoje. V této republice se dostal na Hrad jedinec, který - kdysi sám komunista - se začal chovat přesně v intencích této ideologie. Po svržení vlády policejními plukovníky jmenoval proti všem zvyklostem do ministerských funkcí své kamarády, z nichž mnozí byli rovněž členy jeho bývalého bratrstva. V civilizovaných zemích se tento postup nazývá puč. Jemu oddaní začali provádět čistky ve svých úřadech, takže padáka dostali lidé, kteří byli v úřadech mnoho let a u jejichž vyhazovu nám - poddaným - ani nebylo sděleno, z jakých závažných důvodů jim byl ukončen pracovní poměr. Novináři jsou nazývání hnojem a při otázkách na možný střet zájmů ministra jsou označeni za "hovada".

Hradní pán rovněž v intencích dřívějších dob, odmění své poddané metály. Takže řád nejspíše obdrží lidé, kteří byli jako kovaní partajníci v minulém režimu zastánci potlačování individuální svobody jedince a kteří museli povinně velebit neomylnou stranu. Řádem budou odměněni i někteří patolízalové.

Eugéne de Boétié napsal v 18. století knihu "O dobrovolném otroctví". Kniha popisuje, kterak se původní myšlenka demokracie postupně zvrhává v despotismus jednoho vládce, kterému všichni slouží. Bohužel, velmi dobře předpověděl, že ono otroctví je dobrovolné, většinou nenásilné, takže vše je legální. Nezbývá než podotknout, že jeho prognóza se postupně naplňuje.