Getsemanská zahrada jako začátek dramatu

Během tří velikonočních dní se odehraje prakticky veškeré drama našeho světa. Drama lásky a nenávisti, drama viny a odpuštění, souboj moci s ne mocnými. 

Velikonoční drama jedince, který místo odplaty nastaví druhou tvář, aby tak ukončil onu nenávistnou facku, která letí světem a kterou po obdržení lidská přirozenost vždy pošle dál. Jedince, který po dvou tisících letech nepřestává inspirovat tím, že proti brutalitě světské moci, lži a frenetickému řevu davů nabízí nekonečnou lásku a vykoupení. A Pravdu.

Během několika dní, kdy vjíždí na oslu do Jeruzaléma a kdy je oslavován jako král, je týmž davem odsouzen k potupné smrti, vyčleněné těm nejhorším zločincům. Je vystaven tupé světské moci, neskutečné přesile a přesto víme, že už v té chvíli proti brutalitě těla i ducha vítězí. 

Ujišťován svými věrnými, že s ním půjdou kamkoliv, že nepřipustí, aby mu bylo ublíženo. V krátké době se lidské sliby rozpadnou na prach, je zapřen tím, kterému svěřil pozemské klíče ke spáse a vykoupení. Jiný, s kterým ještě před několika hodinami večeřel, jej vydá katům. Lidská přirozenost toto nikdy neodpouští.

Vlečen ulicemi s křížem na Golgotu je z jedné strany proklínán davem klaky a ze strany druhé oplakáván v beznaději, která se zdá být definitivní. Zanechává otisk své tváře na plátně Veroniky jako památku na ušlechtilost a milosrdenství projevené odsouzenci na smrt. 

Na kříži v posledních chvílích svého života odpouští všem, kteří se na něm provinili, odpouští vrahovi, který je na rozdíl od něj potrestán právem, který však svých vin upřímně lituje. 

Můžeme to všechno brát jako folklór z dob dávno minulých. Mávnout rukou nad tím, že jde pouze a jen o jakousi legendu, sloužící k lepšímu ovládání světa mocnými. 

Máme ale i druhou možnost. Jít s ním do Getsemanské zahrady a stát se svědky největšího dramatu lidských dějin, dramatu, který vedle hrůzy přináší i naději, kterou lidská přirozenost nikdy nemůže dát.