Návrat roboty do českých zemí

Tzv. "soukromí lékaři" se stanou od doby císaře Josefa II. první profesní skupinou, která v rámci své profese bude muset část své práce konat jinde, než chce.

V návrhu zákona se objevil paragraf následující znění:

§ 22

Celoživotní vzdělávání

(4) Lékař, který poskytuje ambulantní péči ve stanovených oborech zdravotní péče, absolvuje v rámci celoživotního vzdělávání pravidelnou stáž u poskytovatele lůžkové péče. Stáž lze absolvovat pouze v akreditovaném zařízení. Organizaci stáží zajišťuje kraj. Obory zdravotní péče, délku a četnost stáží, výjimky z povinnosti absolvovat stáž a bližší podmínky organizace stáží stanoví prováděcí právní předpis. 

V této formulaci, která vypadá zdánlivě rozumně, se skrývá onen pověstný ďábel detailu, měnící systém zdravotní péče poměrně závažným způsobem. 

Po listopadu 1989 došlo k zániku  Ústavů národního zdraví, což byly polikliniky, kde pracovali lékaři za mzdu danou platovými třídami. Stejně jako všude v civilizovaném světě se začali někteří osamostatňovat, nakoupili si potřebné diagnostické a léčebné přístroje, pronajali si patřičné prostory a v rámci smluvního vztahu se zdravotními pojišťovnami začali poskytovat odbornou péči. Jediným zdrojem příjmů byly a doposud jsou platby za provedené výkony, jejichž cena je uvedena v tzv. Sazebníku lékařských výkonů, který je čas od času kosmeticky novelizován. Soukromý lékař je ve stejném postavení jako kterýkoliv jiný živnostník, platící daně, sociální a zdravotní pojištění atd. Současně samozřejmě z výše uvedeného příjmu platí sestry, případně další personál, nakupuje spotřební materiál. Jinak řečeno, soukromý lékař má svým postavením v daňovém systému blíže ke klempíři, než ke kolegovi z nemocnice. 

Pokud chce být dobrým lékařem, nemůže žít ze svých znalostí, kterých nabyl na fakultě. Proto v rámci sebevzdělávání navštěvuje semináře, kongresy a čte naši a zahraniční odbornou literaturu a časopisy. Dnes není problém se dostat k databázi i zahraničních knihoven, kde nalezne odkazy a články na aktuální problém. Pokud si pořídí nový přístroj, zpravidla si zaplatí stáž na jiném pracovišti, kde se naučí s daným aparátem pracovat. Česká lékařská komora poměrně důsledně vyžaduje v systému celoživotního vzdělávání účast každého lékaře na odborných akcích, které jsou dle své náročnosti bodově ohodnoceny a každých 5 let je lékař povinen "skládat účty".

Pokud by zákon vešel v platnost, došlo by nepochybně k následujícím krokům:

1. Ambulantní specialista by musel povinně "absolvovat stáž na akreditovaném pracovišti". Při současné personální devastaci lékařů a sester v nemocnici si lze jen stěží představit, že by stážujícímu lékaři byl přidělen další, který by místo své práce probíral s ambulantním kolegou zajímavé léčebné postupy a to po dobu celých 8 hodin denně. Je faktem, že i akreditovaná pracoviště nejsou zdaleka na takové úrovni, aby nabídla lékaři z terénu odpovídající kvantum nových poznatků.

2. Ambulantní specialisté jsou lékaři na velmi dobré úrovni, ti starší se dvěma atestacemi a s bohatými profesními zkušenostmi. Jelikož je meritum jejich práce péče tak říkajíc v první linii, je potřeba znalostí práce na lůžku spíše doplňková než zásadní. Navíc - všichni lékaři před osamostatněním pracovali řadu let v nemocnici. 

3. Zákon neřeší výpadek ambulantní péče v době stáže. V různých oblastech se sice "čekací doba" na specializované vyšetření liší, avšak je zvykle několik týdnů, mnohdy měsíců. Za striktní aplikace zákona se doba na vyšetření prodlouží, což vyvolá značnou nevoli pacientů, kteří nejspíše nepochopí častou absenci svého lékaře. Bude veřejnost pečlivě informována, že za tento stav neodpovídá lenost ambulantního  specialisty, ale zákon? 

4. Zákon rovněž nijak neřeší výpadek příjmů v době lékařovy nepřítomnosti. Jelikož v drtivé většině je ambulance obsazena pouze jedním specialistou, bude jeho práce mimo ordinaci znamenat nikoli prostý pokles příjmu, ale naopak výraznou ztrátu, protože platby za personál a nájem běží bez ohledu na to, kde se lékař nachází. 

Celý návrh má ve skutečnosti zalepit díry po chybějících lékařích v nemocnicích. Místo "stáží" budou ambulantní specialisté využíváni na běžnou nemocniční práci, noční služby atd. Lékaři po promoci si při uvědomění tohoto faktu budou o to více rozmýšlet, zda-li zůstanou v České republice či se odstěhují tam, kde bude jejich práce mnohem lépe ceněna a nebudou muset povinně ze svých soukromých ambulancí chodit na "panské".

Stát místo promyšlené zdravotní politiky strká hlavu do písku a vymýšlí různé experimenty, které nikam nepovedou. Řešením situace je redukce drahých nemocničních lůžek, kde jsou mnohdy pacienti, jejichž léčba by se mohla řešit ambulantně. To si však politici nedovolí, neboť starosta, hejtman atd., který nařídí uzavření nemocnice, nebude příště zvolen a bude vláčen tiskem jako ten, který zhoršil dostupnost. Pokud by došlo ke skutečné a racionální redukci lůžkových zařízení, bude dostatek nemocničních lékařů a sester a pacienti, jejichž nemoc nevyžaduje léčení na lůžku, budou ošetřeni v ambulantní sféře. 

Před lety došlo k prvnímu opatrnému pokusu o minimální spoluúčast nemocného na nákladech na péči. O hloupých 30,- Kč za návštěvu lékaře a 100,- Kč za jeden pobytový den v nemocnici se vedly parlamentní spory a šlo o hlavní kartu při volbách. Zrušením těchto plateb přichází zdravotnictví dle odhadu zhruba o 5 miliard ročně, z nichž by bylo možné navýšením mezd stabilizovat personální situaci. Přitom šlo o první progresivní krůček, kdy nemocný aspoň částečně financoval svou péči a tím se trochu začal starat o své zdraví sám.

V připravovaném zákoně je rovněž klauzule o povinnosti absolventa zůstat několik let po promoci v republice, v opačném případě nahradit náklady na studium. Je zajímavé, že zákon se týká pouze lékařů a nikoli třeba techniků, specialistů v IT, kteří rovněž mizí mnohdy za lepšími výdělky do zahraničí. I když bude zákon schválen, nemůže projít Ústavním soudem, případně i Evropským soudním dvorem, neboť by zcela popřel jedno ze základních pravidel volného pohybu osob po Unii. Dovedeno do důsledku, každý člověk, který vystudoval aspoň střední školu a naučil se řemeslu, by měl po vyučení ve stejném smyslu zůstat v republice povinnou dobu a "odpracovat" si své náklady na vzdělání.

Zoufalé výše uvedené kroky jsou jen kosmetickým pokusem, který ve svém důsledku nezlepší vůbec nic a naopak zhorší stávající situaci. Bude zajímavé, přihlásí-li se někdo po letech k odpovědnosti za tento nesmyslný krok. Pro příklad - v postgraduálním vzdělávání lékařů existoval v ČR systém dvou atestací v oboru.  Ten jsme - bez příkazu Bruselu - zrušili, došlo poté k praktickému rozvratu tohoto systému, který nám záviděl svět. Autor této destrukce není znám.

Bude tomu tak i nyní ?