Díky Tomáši, souhlasím a je mi z toho smutno...

Souhlasím s paní Ortovou; ta zapšklá kritička nemluví za české posluchače, tedy návštěvníky koncertů pana Vondráčka. Zatím jsem neměl příležitost být na jeho koncertu, ale názor dobrého klavíristy (koncertně vystupujícího) je mně vodítkem.

Tam, kde jsem byl přítomen a pak četl kritiku, mě vede k velké opatrnosti brát si slova uměleckých kritiků k srdci. Pan Vondráček by neměl zanevřít na celou ČR jen pro zakomplexovanou, ego si neoprávněně zvyšující ženštinu. Věřím, že čas bude asistovat u dalších rozhodnutí.

Ach jo, to je smutné a tu situaci trochu znám. Myslím z článků, které na to téma vyšly. Napsal jsi to moc pěkně.

Ale já si stejně myslím, že umělec musí něco vydržet a před všemi odborníky a kritiky musí mít přednost jeho publikum, protože pro to hraje. A pan Vondráček je našimi diváky přijímám s nadšením a s velkou úctou. Těší se doslova jejich vroucí přízni a velkému uznání. Z toho mám upřímnou radost.

Myslím, že historie i současnost prokazují, že čím geniálnější umělec, tím větší hromady pod jeho nohy naházených klacíků musí překračovat. Ráda čtu životopisy hudebních virtuozů a dalo by se říct, že snad není jediný, kdo by se ve své jinak úspěšné kariéře nemusel popasovat s nepochopením, se zákulisními pletichami, závistí, nepřejícností a malostí. Je to hodně smutné, ale co svět světem stojí, je tomu, bohužel, tak. A poučení ze všech těch osudů je jediné. Kdo se nad tuto malost dokázal povznést a hrál celým svým srdcem a geniálním nadáním hlavně pro publikum, ten byl vítězem. A nadšené obecenstvo mu na každou tu hořkou pilulku pomohlo zapomenout.

Ovšem, proč se tohle nejen u nás, ale i ve světě, celá staletí tak zákeřně děje, to je nad mé chápání.

Ahoj Zdenko, máš samozřejmě pravdu a já věřím, že pan Vondráček své rozhodnutí časem změní a my si budeme opět moci vychutnat jeho virtuositu. Nicméně bych ocenil, abychom se k němu chovali s úctou jako k někomu, kdo dokázal opravdu moc a kdo je v pravém smyslu slova celebritou.

Karma za všechny tyto informace, Tomáši. Na téma "nikdo není doma prorokem" znám řadu trpkých příběhů. A tak panu Vondráčkovi v jeho rozhodnutí velice rozumím.

Na dané téma jsem kdysi mluvil s jedním člověkem žijícím dlouhodobě v zahraničí. Podle něj existují dvě rozdílné mentality, které se mohou v různých zemích mísit, jedna převažuje, jiná třeba i chybí nebo je silně menšinová.

- Jedna z nich se projevuje takto: "Jsme nesmírně hrdí na lidi z našeho středu, kteří vynikají ve svém oboru a dobře nás reprezentují ve světě. Ti lidé nás táhnou nahoru, inspirují a dělají nám čest. My všichni se spolu s nimi můžeme cítit lépe a všichni můžeme mít podíl na dobré pověsti naší země v zahraničí, kterou oni šíří."

- Druhou mentalitou je malost a závist, vztek na ty, kdo něco dokázali a házení klacků pod nohy. Pomluvy, znevažování, okázalá ignorace a někdy taky nenávistné plivání. Dnes je to tak, že se u nás nenávistně plive prakticky na všechny, kdo se před rokem 1989 stavěli na odpor totalitnímu režimu, vytrpěli si za to své a mnozí z nich proto měli ve svobodném světě věhlas a úctu. Fakt se mi zdá, že v té druhé "mentalitě" patříme k přeborníkům

Závist je ošklivá lidská vlastnost. Na to, o čem píšete, si posteskl velmi nadaný a pracovitý klavírista Lukáš Vondráček v jednom televizním rozhovoru. A nejvíce jsou jí postiženi ti, kterým chybí nejen nadání, ale i píle.

Díky za vážné upozornění! Při čtení nadpisu jsem si vzpomněl na Václava Havla. Po celém světě jej uznávají, jen u nás na něj komunisti stále plivou!

Přesně tak, Bohumíre

Karma pane Vodvářko, jen zcela mimořádně jsem se vloudil. Můj potomek (pianistka) má z této destinace podobné zkušenosti. Zkrátka, je to tam "Krakonošovo". Toť vše, mějte hezký jarní víkend.

odborne to nejsem schopen soudit, ale lidsky se to jevi "nehezky"

Škoda

Pohroma jménem Dita Hradecká :

https://www.viadonore.cz/cs/rozhlas/pohroma-jmenem-dita-hradecka