Článek jste napsal velmi věcně a jasně. Děkuji za něj

I já mám více dobrých než špatných zkušeností s lékaři a ostatními zdravotníky. Naposledy jsem ležela v srpnu v ÚVN ve Střešovicích. Sestry i lékaři byli vsichni do jednoho profesionálové každým coulem a i velmi příjemní. Tímto jim dodatečně děkuji a přeji všem na chirurgii krásné Vánoce!

Napište jim, paní Hubáčková. Budou mít radost.

"Upřímný" dík pane Vodvářko za oplusování invektivy od Jřího Korna na mou adresu v příspěvku přidaném v 18:38 hod. Alespoň jsem se definitivně utvrdil v tom , s kým mám tu čest. Uvidíme, jak jeho "příspěvek" ohodnotí admin, ale Vám děkuji za "férovost", s níž podle svého pohledu hodnotíte kvalitu každého jednoho příspěvku.

V každém případě, nechtěl bych se s Vámi jako s ošetřujícím lékařem nikdy setkat, a to myslím naprosto upřímně.

Bulí někdo, kdo je schopen oplusovat i tu největší bolševickou svjňárnu

Ráda jsem si přečetla Tvoje zamyšlení a moje reakce se týká poslední věty, protože já jsem naopak po návratu z nemocnice sedla k počítači a napsala řediteli nemocnice pochvalná slova a poděkování pro personál ortopedie. Prostě mě napadlo, že je asi běžnější si postěžovat, tak to udělám naopak. Řekla bych, že pacientské spokojenosti je víc než opačných zkušeností, ale nespokojenost se četněji navenek ventiluje, tak to dělá dojem, že je toho špatného víc. Zkrátka mě napadlo, že nestačí poděkovat těm, kdo se o mě starali, ale že by o jejich dobré práci měl vědět i někdo z nadřízených. Tak snad jim to při přidělování vánočních prémií bylo přičteno k dobru.

Zdenko, díky. Ono - jakkoli to zní divně, tak největší radostí mně jako lékaři přinese pacient, který mi přijde poděkovat, že problém, který měl, mu díky mé práci zmizel. Je to více než obálka, kafe nebo flaška. Vždycky mě to potěší, protože tak nějak vím, že moje práce má nějaký smysl.

Moje paní , praktická lékařka se děsí pacientů, kteří přijdou na vyšetření s již stanovenou diagnozou dle internetu. A pak si pokuste tuto diagnozu změnit.

Ano, to musí být opravdu těžká práce. Soucítím s ní.

Pane doktore Vodvářko, doufám, že Vás potěší, že jsem měla za svých sedmdesát sedm let jenom dvě špatné zkušenosti s lékaři. Doufám, že i nadále budu mít ty své dobré, co mě hýčkají, i ty, co mě před operacemi neznali.

Uznávam, že aj lekár je len človek a tiež môže mať "svoj deň", nemalo by to však byť príliš často a aj tu musí existovať istá neprekročiteľná hranica. Ako reagovať na obvodnú (dnes už moju bývalú), ktorá na info, že škriabanie v krku som večer skúsil riešiť kalíštekom jelínkovej, reaguje krikom, s výrazmi "väčšiu kravinu ste urobiť nemohol" a "také niečo by neurobil ani idiot"?

Ako reagovať na obvodnú (tú istú), ktorá na opuchnutú ruku po prehryznutí kocúrom, reaguje " a čo ja s tým mám?". Je naozaj aroganciou pacienta, keď v takej chvíli oznámi sestričke, že si po pani doktorku pošle, až mu bude zase kvapkať kohútik? A zájde s problémom za veterinárom (ktorý ruku ošetrí a vylieči)!

Sú situácie, kedy má pacient naozaj plné právo poslať lekára do "hája dubového" a to aj bez použitia eufemizmu.

Víš na co jsem si vzpomněla? Na dobu před mnoha lety, kdy mi v ordinaci Dr. Jelen (má vděčnost za jeho odvahu překonává dodnes sféry) nad rtg snímky vysvětloval varianty operace a jejich klady a úskalí a zakončil to tím, že si mám vybrat. Málem mne klepla pepka, nicméně vysvětlil mi, že reálně jsem za dítě odpovědná já, ne on. Tak jsem si vybrala...dohodli jsme se na pojistce, že ještě na operačním sále má ode mne dovoleno po zvážení momentální situace rozhodnutí změnit. Bylo to moje první setkání s nutností aktivně se podílet na léčbě.

Paradoxně to od té doby vyhledávám a snad i znalost variant vyžaduji.

Na druhou stranu je pravda, že pochopení a jistou vnímavost od lékaře fakt čekám a ač chápu, že všichni máme horší dny, rozhodně by neměly převažovat. Ale to nikde.

Pavel byl skvělý doktor a člověk. Pěkné svátky, Jano.

Tak nevím pane doktore. Asi mám neskutečné štěstí, že se všemi doktory a sestřičkami (a že jich za ta léta bylo) s kterými jsem se setkal, jsem neměl nikdy neměl sebemenší nedorozumění. Mohl bych Vám i dnes po létech popsat každé setkání s nimi, a bylo by toho opravdu hodně. Máte pravdu, asi jsem se setkal s těmi kteří byli ochotní ke komunikaci a hlavně nešetřili úsměvem a dobrou náladou. K takovým lidem jsem šel vždy rád . . . . Komunikace mezi zdravotnickým personálem a pacientem totiž se totiž bezesporu projeví i na psychickém stavu pacienta a dokáže se snad projevit i na rychlejším uzdravení?

No štěstí...oni všichni poznali, že jednají s takovým velkým dítětem, nemám pravdu Marek-u?

Nejsem lékař, občas jsem pacient, ale přesto si myslím, že za většinu konfliktů mohou pacienti. Někteří si myslí, že tomu rozumějí lépe, že se jich doktor chce zbavit, nebo naopak že je chce léčit "věčně", protože za to má prachy, což jsou blbosti.

Když jsem si před pár lety způsobil úraz a můj operatér mi řekl, že nejlepším řešením je totální endoprotéza pažní kosti, tak jsem mu věřil. On tomu rozumí, já ne. A on neměl důvod mi ublížit. Neměl hubu od ucha k uchu (proč také, když šlo o vážnou věc), ale mluvil se mnou věcně a korektně, což mi úplně stačí. Operaci provedl a ruka je ve velmi dobrém stavu.

Ze svého pobytu v nemocnici mám negativní vzpomínky jen na některé sestry /zdůrazňuji: NĚKTERÉ, a byla jich výrazná menšina), ale na lékaře ne. Přiznávám, že i já jsem byl po té operaci trochu nevrlý, což nemám ve zvyku. Štvalo mě, že jsem připoutaný k posteli, protože ze mě čouhají různé hadičky. Když mi je vytáhli a mohl jsem chodit, tak ze mě zase byl pohodář.