Jsem žena, která umí číst v mapách... tedy uměla. Se slábnoucím zrakem slábne i moje umění navigovat podle mapy. Všechna kritická místa jsou jako naschvál v místě ohybu... a já ta malá písmena nedokážu vyluštit.

Ale vyzrála jsem na to - v ruce lupu, na očích brýle a jedeme dál...... tedy pokud lupu nezapomenu doma!

Gratulace, pokud umíte číst v mapě. Mé ženě se to již zhruba 30 let nedaří.

Krásně humorně pojaté. A jen tak na okraj, vzpomněl jsem si na noční motání autem v Udine, kde mě nakonec jako Ariadné vyvedla z bludiště moje paní díky naproto neomylné pozorovací schopnosti v detailech (zdobná fasáda, vyústění ulice mezi domy, lampa na nároží, telefonní budka, a tak podobně)

Díky, postupně zjišťuji, že pan Sobota má pravdu a mýlím se já. Jo holt osobní zkušenost není ještě asi všechno.

Nejlepší navigace je moje žena,třikrát přes pěší zónu, dvakrát průjezd zákazem vjezdu, to je aspoň sranda(Teda až nakonec dorazíme do cíle!)

Prosím Tě, ty řešíš takové detaily, jako je jednosměrka? Přece nepojedeš nudně jako všichni....

..ty okřídlené věty jsou mi veeelmi povědomé...

Některé jsou universální a věčné...

Jak vzpominam rada na dobu, kdy jsem jela z Nemecka vypujcenym autem do CR a nevedela jsem, ze jedno to "tlacitko" kde se nachazel muj loket ma zabranovat detem otevirat dvere a okna, skoncila jsem u olympijskeho stadionu v Mnichove, kde nikdo nebyl a nevedela jsem, jak se dostat zpet na Autobahn a smer Lindau....jedine auto stojici osamele a dva hosi koukajici do mapy bylo Smart s portugalskou znackou a kluci neumeli ani spanelsky, natoz nemecky nebo anglicky. Povesili se na mne a spolecne jsme dorazili na "odpocivadlo", kde nam turecky ridic nakladaku poradil a dokonce nasel tlacitko na otvirani okna a ja bimbo nemusela jet dalsi stovku km s otevrenym oknem.

Enterprise.

Současně s navigací je nutné používat i mozek. Ale ve městě ji často ocením.

Což je právě ten fakt, který občas selhává...

Jezdili jsme stejným vozem, dokonce ve stejný rok a navigace probíhala stejně jako u vás, s tím rozdílem, že jsme se omylům obvykle zasmáli. I když je ta doba pryč a elektronická navigace je super, rádi na tu dobu vzpomínáme. mělo to své kouzlo.

Máte klidnou povahu a ženu. To mi schází.....

dík

Já tedy, jako správná žena, nemám dán smysl pro orientaci, konkrétně mi schází 3D představivost. Od té doby ale, co mě tatínek mých starších dětí pasoval na "mapoznalce=navigátora", hahaha, to už je lepší a úplně nejlepšejší je to, co jsem se rozhodla cestovat sama. Najednou se naučil mapy číst i starší, tehdy asi 10-letý, synek a všichni tři jsme si to užívali. Navigace nám to, s tím naprosto souhlasím s Tvou ženou, Tomáši, vysloveně pokazila. Je konec bloudění, je konec přemýšlení, jak to spravit. Dodnes si vzpomínám, na své úplně první cestování po D1, kdy jsem se moudře za Humpolcem zavěsila na zjevně situace znalého řidiče Octavie a ten mě do Olomouce dostal snad o hodinu dříve, aniž bychom učinili jediný přestupek. No pravda, přihodila se mi situace (při druhé cestě), kdy jsem se místních zeptala, kdeže je penzion, kde jsme měli sraz s kamarádkou a ony vykulily oči. Tak nějak mi uniklo, že celou cestu směřuji do stejnojmenné obce v úplně jiném kraji . Mohu říci, že můj orientační nesmysl značně rozvinul mé komunikační a improvizační schopnosti, stjeně jako schopnost krizového managementu. A to mi teď všechno navigace a o co hůře navigaci používající řidič-manžel kazí

taky se mi stalo, že jsem špatně navolil - tedy stejné jméno, ale jiná oblast - v cizině. Báječný zážitek....