Podivuhodná noc - adventní povídka

Dnes je první neděle adventu. Období, zakončené podivuhodnou nocí, v níž se dějí zázraky - věci, jež jsou za zrakem našeho chápání. Ať se nám všem navzdory okolním okolnostem vydaří. 

„Máme plno, Davide“, pronesla s radostí v hlase Sára, když vstoupila do obývací místnosti jejich malého zájezdního hostince. Kdysi si jej pořídili u cesty, kterou často jezdívali obchodníci se svým zbožím, v naději, že u nich budou přespávat a jíst a tak že budou mít o život docela dobře postaráno. David cosi zabručel a dále opravoval poničené nářadí, protože půda za domem, kde měli malou zahrádku, byla díky suchu hodně tvrdá a okopávání zeleniny bylo namáhavé a motyka či lopata se často poničily.

Sára postavila na pec hrnec s vodou a zatopila. Byla to její obvyklá práce, David od doby, kdy se poznali, trpěl nevyléčitelnou vyrážkou, jež ho trápila každou noc úporným svěděním a ona mu připravovala teplé obklady z lučních bylin, které mu dovolily aspoň na pár hodin usnout. David byl v širém okolí jediný mužský, který měl o ni zájem. Kdo by taky toužil po ženě, jejíž tvář byla z jedné poloviny poznamenaná vrozeným névem, červenou skvrnou, která byla vidět na mnoho metrů. Už porodní bába, když odcházela po vykonané práci, řekla jejím rodičům, že tohle děvče to nebude mít v životě snadné.

Možná je sblížil oboustranný hendikep, žádná velká zamilovanost to nebyla, takový sňatek z nouze, který se tu tam přihodí. Děti nepřicházely a po nějaké době to už ani nezkoušeli. Žili tak nějak vedle sebe, stereotypně, den za dnem.

„Nevím, jestli je to dobře, žes ubytovala i ty dva, co dorazili až za tmy“, řekl David. „Nechtěli nic jíst, jen si lehnout, takže žádný vejdělek z toho moc nekouká“.

„Nedělej si starosti, Davide,“ řekla Sára, „dala jsem jim kavalce do stodoly, hned vedle stáje. Zaplatili předem, byli slušní. Slíbili mi, že tam nic nezapálí a že půjdou spát. Ta paní je těhotná, bylo mi jí líto je poslat dále, když víme, jak je dnes okolo všude plno.

„Zlatý sčítání lidu“, ožil David, “aspoň v něčem je ta byrokracie dobrá. Jen doufám, že nám tady neporodí, byly by z toho jen samé další výdaje a mrzutosti. Co by na to řekli hosté v pokojích, kdyby tady byl nějak šrumec. Pomoz mi obalit moje nohy a ruce a já půjdu spát. Dneska jsem okopal celý políčko a opravdu už padám na hubu.“

Když Sára skončila svůj každovečerní rituál obalování, David odešel do ložnice a ona osaměla. Sedla si ještě chvíli na lavici před domem a koukala na hvězdy. Občas tam tak sedávala a dívala se temnou oblohu a přemýšlela, proč zrovna ona má takový osud. Celý život se ni lidé koukali, jako by byla nakažená leprou. Někteří se jí doslova štítili a ona poté, co se provdala, byla zavřená v kuchyni a hostům se věnoval jen David. I na něho nebyl moc pěkný pohled, ale ta hrozná vyrážka se dala zakrýt košilí a kalhotami, takže příchozí neděsil tak jako ona. Její vrstevnice už měly kolem sebe kupu dětí a ona se cítila zoufale sama. Ne, David nebyl zlý, ale nebyla si jistá, jestli ji má vůbec rád a jestli si ji nevzal jen proto, že i on má těžký osud a potřeboval nějakou služku.

Vstala, protáhla se a naposledy koukla na oblohu. Byla si jistá, že je na ní něco jinak, cosi, co tam ještě před chvílí nebylo. Měsíc byl jen srpek, ale vedle něj zářila nějaká hvězda, která se viditelně zvětšovala a její záře začínala osvětlovat jinak potemnělou krajinu. Stála tam jako přibitá a uvažovala, jestli má kvůli ní probudit Davida, aby se šel taky podívat. Pak jí došlo, jak těžce usíná a probudit jej by bylo kruté. Když vcházela do domu, uslyšela ze stodoly pláč. I když neměla děti, poznala, že ty zvuky vydává rodička a že to, čeho se David oprávněně bál, je tady.

Chvíli vyčkávala, ale sténání ženy neustávalo. Vběhla do kuchyně, popadla hrnec teplé vody a namířila si to s ním do stáje. Když byla před vraty, vyběhl ji v ústrety muž, viditelně rozechvělý a evidentně zcela bezradný.

„Moje žena rodí“, řekl zbytečně, „pomozte mi prosím. Jsme na cestě do Jeruzaléma, vyšli jsme z Nazareta asi před týdnem. Mysleli jsme, že to stihneme až tam dorazíme, ale přišlo to tak nějak náhle. Můžete teď v noci sehnat porodní bábu?“

Sára jej beze slova odstrčila a vešla do stáje. Rodička ležela na slámě, těžce dýchala a bylo vidět, že dítě se už dere na svět jaksi samo. Vůbec nevěděla, co má dělat. Tahle životní událost ji přece doposud míjela, kamarádky ji k tomu nikdy nezvaly. Věděla, že porodní bába je asi hodinu cesty a kdoví, jestli někde netrajdá.

Vběhla do ložnice.

„Davide, vstávej, ta žena rodí. Musíš mi nějak pomoct.“

David se probral jen do polospánku.

„Co se děje? Kdo rodí? Ta z té stáje? Věděl jsem, že budou nějaké potíže, nemělas je brát na noc. Z Nazareta nikdy nic dobrého nepřišlo. Obleču se a zajedu na oslovi pro bábu, ale bude to trvat. Zatracená situace…“

David se začal chvatně oblékat a stále mumlal nadávky. Sára se rychle vrátila do stáje. Když vešla, viděla, že porodní bába už nebude třeba. Dítě leželo na slámě vedle rodičky. Neplakalo, jak by se dalo čekat. Rodička ležela vedle něj a na rozdíl od novorozence měla zavřené oči a těžce oddychovala. Sára podvázala pupečník a dítě zabalila do plátna, které přinesla spolu s hrncem vody.

Když skončila, dítě náhle znovu otevřelo oči a podívalo se na ni. Ten pohled nebyl náhodný, bez cíle, ale přesně naopak. Dítě na ní chvíli zíralo a poté oči zavřelo. Sára jej položila zpět na slámu a vstala. Pohlédla na matku a dítě. Kolem nich bylo nějak podivně více vidět, jakési světlo, obkružující jejich hlavy. Sára pomalu couvala k vratům, aby narazila do muže, který před chvílí vyběhl ze stáje s žádostí o pomoc.

„Moc vám děkuji“, řekl najednou. „udělala jste pro nás moc.“

Sára si všimla, že i okolo něj se začíná tvořit jakýsi světlý stín, oblak, který přehlušoval okolní tmu. Rozběhla se k domu, aby stihla říct svému muži, že už nikam nemusí, že vše už proběhlo a navíc úspěšně. Právě včas, viděla už jen mizící stín.

„Asi bys ses tam měl jít podívat,“ řekla Sára. „Všechno je takové zvláštní. Dítě moc nepláče a je tam takové divné světlo.“

„Aby mi tak zapálili stodolu“, napadlo Davida a rozběhl se ke stáji. Už z dálky viděl nějaké lidi, kteří se blížili ke stavení, šli tak nějak pomalu, tápali ve tmě vzdor světlu z hvězdy. Když tam vešel, viděl rodičku, která držela své dítě v náručí a kterou podpíral její muž. To světlo, o kterém mluvila Sára, bylo všude okolo, vyplňovalo celou stáj. David cítil, že celou stájí se vzdor situaci šíří klid a ticho. Když s úlevou zjistil, že nikde nic nehoří, vrátil se domů.

Vešel do kuchyně a nevěřícně hleděl na svou ženu.

„Co tak na mně koukáš, vždyť jsem ti říkala, že všechno je v pořádku a že si nemusíš dělat starosti.“

David stále zíral na svou ženu. Ten červený flek, to Kainovo znamení, bylo pryč. Uvědomil si, jak je Sára krásná. Beze slov jí vzal okolo pasu a dovedl k díži s vodou.

„Podívej se“, stačil jen říct a další slova se mu tak nějak zadrhla. Sára na sebe nevěřícně zírala, ta tvář ve vodě byl kdosi jiný, ne ona. Opakovaně se odvracela a znovu dívala na sebe v odlesku vodní hladiny.

„Davide?“ řekla konečně, „co se to stalo? Co to děláš?“

David se však na ni nedíval. Měl už dole košili, pod kterou celý život měl místo kůže struhadlo, které jej celé dny úporně svědilo. Nyní však pomalu hladil čistou pokožku a stále dokola, nemohl se nabažit toho pocitu. Poprvé cítil opravdovou úlevu od svého prokletí.

Oba dva na sebe beze slov zírali, jako by se viděli poprvé v životě.

„To světlo…“ zašeptala Sára, „ to ti dva, nebo spíše už tři…“

David ji najednou objal.

„Půjdeme si lehnout, viď“…

Psáno pro www.blogosfera.cz