Jasně, že na světě je hodně poutí k různým místům. Ale v Evropě je tahle nepochybně ojedinělá. Jak svou tradicí, tak i něčím, co se slovy špatně popisuje. Každopádně tam je i duchovní rozměr. Tak pojďte aspoň kousek.
Na konci cesty se v kanceláři, zvané "officina des peregrinos", dotyčná osoba poutníka zeptá, jaký byl účel jeho cesty. Jestli sportovní, či jen z hecu, jiná dovolená, anebo duchovní. Jistě lze dohledat patřičné statistiky, kolik lidí míří do Santiaga z posledního důvodu. Určitě je třeba mít potřebnou fysickou kondici (pokud někdo začne pouť jen tak, bez jakékoli předchozí přípravy, buď to nedá, anebo má značné potíže). Nicméně pokaždé, když jsem do cílového města mířil, vždy jsem cítil, že nejde o obyčejný pochod nějakou trasou. Hledat správné slovo je obtížné, po jeho vyslovení se člověk otřese, protože to zní jako klišé. Jsem si však jist, že nad poutníky je jakýsi "nebeský dozor", starost o každého, kdo je na trase.
Španělsko je zemí se silnými křesťanskými kořeny, které jsou znát na každém kroku. Každá, i ta nejmenší víska, má uprostřed kostel či aspoň kapličku, podél cesty jsou kříže (nejen ty poutnické), různého druhu a velikosti. Ve velkých městech na trase jsou katedrály (Pamplona, Burgos, Leon, Astorga a samozřejmě i Santiago). Ty jsou patřičně pompézní, někdy připomínají trochu i muzea, v mnoha z nich se platí vstupné a to i pro poutníky s báglem na zádech. Jistou výjimkou je Santiago s ostatky apoštola Jakuba.
Aspoň pro mne byly zajímavější ty menší kostelíky či kaple v malých obcích. Byly člověku tak říkajíc blíže, méně odosobněné, často s překvapivou výzdobou - viz níže. Jejich historie byla někdy překvapivě dlouhá, jak bylo možné vyčíst z cedulky (téměř vždy jen španělsky), běžně 15-16. století, někdy však i století 13.
Kdosi se mne ptal, proč jdu na křesťanskou pouť, když je moje zaměření jaksi jiné. A mne napadlo, že apoštol Jakub, stejně jako všichni okolo Ježíše, byli Židé, takže je to pro mne vlastně jakási pouť k otcům. Koneckonců, každý si mohl vybrat, jak píšu výše.
Když jsem vyrážel na pouť, říkal jsem si, na co budu celý den myslet, jsa osamělým poutníkem. A napadlo mne, že každý den si vyberu někoho, koho mám rád, bez ohledu na to, jestli je naživu či na mně už dohlíží odjinud. Těm žijícím jsem vždy napsal, že je to "jejich" poutní den, kdy mne virtuálně doprovázejí na cestě, věnoval jsem jim část svého dne myšlenkami na ně, na jejich osud, případné trápení, o kterém vím. Vždy jsem dostal milou odpověď s poděkováním s přáním "dobré poutě, což bylo potěšující. Rovněž jsem dospěl k rozhodnutí, že se pokusím upravit si po návratu některé narušené vztahy, které mne léta provázejí a které by bylo záhodno dát do pořádku. A každý den ráno a večer děkování Ellimu, že vše jde tak dobře a bez překážek.
Jako obyčejně, pár fotografií z cesty.
Jeden z nejstarších kláštěrů na cestě - postaven v 12. století našeho letopočtu.
Estella - Lizarra, město s přezdívkou Toledo severu. Jeden z četných chrámů - tento konkrétně Panny Marie.
Klášter Irache - nad Estellou (tento je plně funkční). Je spjat s jedním z pozoruhodných úkazů na Camino. Pod ním se nachází vinařství, kde jsou ve zdi dva kohoutky. Z jednoho teče pro poutníka voda, z druhého červené víno. Netřeba dodávat, že je tam stále plno, někteří tankují celkem solidní množství. Aniž bych se nějak vytahoval, dal jsem si jen doušek. Víno bylo sice červené, avšak kvality hrubě nízké, nedal bych si ho ani k jídlu.
Fronta na víno. Drtivá převaha korejských poutníků.
Torres del Rio - chrám, postavený údajně templáři. Oktagonální půdorys imituje chrám Božího hrobu v Jeruzalému. Vstup dovnitř bohužel nemožný.
Čelo katedrály v Burgosu. Uvnitří plno, platí se vstupné, pro kajícníky je tam sice předsálí bez poplatku, ale plné lidí.
Tahle fotografie byla v kostele úplně malinkaté vsi. Rozklíčoval jsem matku Terezu, biskupa Desmonda Tutu, Ilonu Sendler (zachánila stovky židovských dětí z varšavského ghetta falšováním jejich rodných listů jako křesťanských dětí), pak Martin Luther King (baptista), Malala Júzufstai (fanatici je střelili do hlavy, přežila, nositelka Nobelovy ceny za mír). Otec Roger z Taizé a taky Máhátmá Ghándí (hinduista). Větší ekumenu jsem nikdy nikde neviděl. Moc jsem litoval, že jsem neměl možnost obejmout místního faráře. Dle mého člověk na svém místě.
Zbytky kláštera svatého Antonína, cesta vede skrzevá areál. Pochází ze 16.století.
Katedrála v Leonu. Asi nejvýznamnější po cestě. Leský povrch neznamená déšť, ale stav po úklidu po bujarém veselí noc předtím. Následující den byl B-ží hod, což nebránilo místní omladině veselit se až do kuropění, kdy dorazil na místo osamělý poutník.
Astorga. Poslední velké město před Santiagem. Opět spíše muzeum. V městě byl i palác, který postavil famózní architekt Antonio Gaudí.
A o něm příště a samozřejmě mnoho více.
To be continued......
