Kontinuum (nedělní povídka)

12. 10. 2019 21:33:48
Metro zastavilo se skřípotem uprostřed dvou stanic. Byl to poslední spoj do periferie, kam v tuhle dobu už nikdo moc nejel. Po chvíli zhaslo i světlo a přísvit nouzového neonu stačil pouze na hrubou orientaci. Byl jsem tam sám.

Po chvíli se z ničeho nic otevřely dveře vagonu a po jejich doražení do krajní polohy nastalo naprosté ticho. Nějakou dobu jsem seděl v naději, že světlo i motor zase naskočí a dojedu až nástupiště konečné stanice. To vesmírné ticho však trvalo nesnesitelně dlouho a dalo jasně najevo, že čas je opravdu relativní veličina. Nejsem obzvláště netrpělivý, ale zdálo se, že jsem nejen ve vagónu, ale v celém vlaku sám a že se neděje vůbec nic. Pomalu jsem vyhlédl otevřenými dveřmi do tmy tunelu a zavolal:

"Je tu někdo?"

Ozvěna mého hlasu prokličkovala temnotou, trochu škodolibě se odrazila od stropu a stěn roury, aby náhle vyhasla. Představa, že zůstanu v podzemí a budu čekat, až se někde kdosi rozpomene na opuštěný vlak, byla stále méně pravděpodobná. Pomalu jsem vystoupil na malý chodník podél kolejí a rozvažoval, který směr je blíže osvětlenému nástupišti stanice. Půjdu tmou tak kilometr, větší rozestup zastávky nemají, pokud se budu držet opatrně při zdi, nic zlého mi nehrozí.

Opustil jsem relativní bezpečí spoře osvětleného vlaku metra a šouravými krůčky se vydal dopředu podél vlhké zdi. Tma byla absolutní, stal jsem se slepcem, který se snaží bez bílého vyklepávání dojít ke svému dílčímu cíli. Přesto, že už to byla přinejmenším čtvrthodina, odhadoval jsem vzdálenost od vlaku tak 100 až 150 metrů. Představa, že se při své dočasné slepotě přerazím o zapomenutý trám nebo kabel, mne nutila k tomu, že před každým došlapem jsem opatrně nohou kontroloval prostor přede mnou.

Studenou zeď po pravici náhle přerušil výklenek a v něm plechové dveře. Nahmatal jsem kliku a stiskl. K mému překvapení se dveře daly otevřít. Za nimi byla chodba, už naštěstí osvětlená modrým mihotavým přísvitem a bez kolejí či jiného nebezpečí pro osamělého chodce. Chůze vpřed dostala normální rytmus a mysl porci optimismu, že dnešní malé dobrodružství brzo skončí.

"Co tady děláte?" ozvalo se za mnou.

Ten hlas byl jako výstřel, nebyl nepřátelský, ale velmi důrazný. Otočil jsem se s nadějí, že jen vysvětlím svou málo uvěřitelnou historku a dostane se mi rady, jak nejrychleji vypadnout z téhle nepříjemné situace. Za mnou však nikdo nebyl.

"Kdo jste, nevidím vás", uslyšel jsem svůj stísněný hlas, "jen hledám cestu z tunelu ven, protože metro zůstalo stát v půli cesty a já nemám čas ani chuť zůstat sedět a čekat, až si někdo vzpomene na opuštěný vagón".

"Sem nikdo nesmí", ozvalo se zase, "jak jste se sem dostal?

"Nějaké plechové dveře, nebyly zamčené", pokračoval jsem v obhajobě proti neviditelnému karateli. "Můžete mi, prosím, poradit, jak odsud co nejrychleji vypadnu? "

"To půjde jen obtížně", ozval se hlas, " dostal jste se do kontinua".

"Kam prosím?"

"Do kontinua", ozvalo se ihned, "kde prostor a čas ztrácejí lidskou dimensi a před každým stojí závažné rozhodnutí. Ať tak či tak, váš život už bude navždy jiný."

"Ale já nechci nic měnit. Jen se chci dostat z téhle pitomé chodby někam ven, na světlo, do civilizace a navíc se mi chce spát, měl jsem těžký den."

"Vždycky slýchávám tyhle výmluvy", ozvalo se lehce ironicky, " nicméně cesta zpět už pro vás není. Budete muset velmi pečlivě zvážit váš další krok".

"Oč jde?", začal jsem ztrácet nervy," nasedl jsem do metra, chci dojet na konečnou, dojít do postele a na pár hodin zavřít oči. Zůstanu ale stát uprostřed tmy, všechno okolo utichne, nikde nikdo, snažím se vlastními silami dojít k cíli. A náhle mám cosi řešit? V tom vašem kontinuu... Nechci, dejte mi pokoj. Jak se odsud dostanu? "

"Jste netrpělivý, koneckonců, všichni jste takoví. Už jsem vám přece řekl, že tady prostor a čas nehrají žádnou roli. Přinejmenším tu lidskou, kterou znáte. Zapomeňte na spěch, budete mít nekonečně času na přemýšlení a úvahy, co je pro vás lepší. Ale jakmile se rozhodnete, bude to definitivní a nezvratné."

"Co mám rozhodnout, když nevím nic? Jaké mám možnosti? A opravdu musím? Jsem unavený a moc se mi už nechce myslet."

"Půjdete ještě pár kroků dopředu a narazíte na hodně osvětlený úsek chodby. Tam budete mít na každé straně dveře. A záleží na vás, které otevřete."

"Něco jako ruská ruleta?" pokusil jsem se o vtip.

"V zásadě ano", zazněl pobavený hlas.

"A jaké jsou ty možnosti?" zeptal jsem se svého neviditelného hlasu.

"Pokud vstoupíte doprava, ocitnete se v prostoru všeho příjemného, co jste už zažil a uvidíte, co je ještě před vámi. Budete mít na dlani celý váš dosavadní život, jeho začátek a konec. Jsou přece věci, které byste si chtěl tak říkajíc přehrát znovu?"

Ano, napadlo mne, no samozřejmě. Moje první vzpomínky, když mne táta vzal do cirkusu, to mi mohlo být tak pět let a těšil jsem se na to celý týden. Dodnes si pamatuji jeho název. Cirkus Bush. Celé město se na tu událost těšilo. Dědeček a jeho prozpěvování při práci na zahradě. Moje první láska Martina, bylo nám 7 let a seděla přede mnou v lavici a vlasy jí omamně voněly. První noc pod širákem v údolí Moravice, kdy se nechtělo jít spát a kde jsem se naučil své první tři akordy na kytaru. Čundry s kámoši, dlouhé štreky a poslední partyzánka na patníku ve 4 ráno někde na Oravě. Obálka s dopisem, že jsem přijat na vysokou. První setkání s tou, s níž jsem se rozhodl prožít svůj život. Ten malý ukňouraný uzlíček, co donesla domů a pak ještě další a další.

"Byl bych blázen, kdybych si to nechtěl znovu prožít", řekl jsem do prázdna okolo. "Ale bude to mít asi háček, že?"

"Jistě, budete tam sám. A už nikdy se neuvidíte s těmi, co vás životem provázeli. Půjde o jakýsi film, bez možnosti jej zastavit. Takové leporelo obrázků z vašeho života. jen ty laskavé a vstřícné. Ale už to nikomu nebudete moci říct a dokonce se ani nerozloučíte".

"A dveře nalevo?"

"Tam je to trochu složitější - uvidíte taky film vašeho života, ale všechno, samozřejmě i to, co byste možná nechtěl vidět. Jsou lidé, které jistě nemusíte, jsou i tací, kteří na vás nevzpomínají v dobrém."

"Nevím, nikomu jsem vědomě neublížil, nemám se za co stydět"

"Myslíte?", ozvalo se. "tak jen do toho, stačí jen stisknout kliku a uvidíte celý film, bez střihu, kašírování, takový syrový materiál. Myslím ten lidský, přízemní. Pokud máte odvahu to udělat, tak vstupte. A ještě vás musím upozornit na další věc. Tam nebudete sám. Budou tam všichni, úplně všichni, které jste v životě potkal, ti, které milujete i ti, které jste minul, přehlédl. A ti na vás budou hovořit a možná vám připomenou vaše dluhy vůči nim. Ocitnete se v situaci, kdy možná nebudete znát východisko a budete se trápit.".

Tak i tam musí se tam platit daně, napadlo mne, nic není nikde a nikdy zadarmo. Vůbec nevím, jestli se mi tam chce. Za tuhle cenu. Proč se mám zase rozdírat o věci, které milosrdná paměť uložila do trezoru a zahodila klič? Nechci se vracet a trápit se tím, že jsem někde kohosi předběhl, ranil. Třeba někdo při vzpomínce na mně začne zuřit. Nechci to vědět, nechci.

"Těžká volba, což", ozval se ten hlas, který měl nádech posměchu. "Nejste sám, kdo váhá. Jen málokdo se rozhodne ihned. Ono být jaksi ve vatě a nechat se kolébat jen tím příjemným je sice fajn, ale bez možnosti blízkých..... nebo vlézt to tvrdé reality, kde sice budou ti, které máte rád, ale současně i ti, kteří vás třeba i nenávidí.....

"Ale přeci jsem nikomu neublížil, není nikdo, koho nenávidím."

"Opravdu si to myslíte? Pak se jistě nemáte čeho bát a jakékoli kontinuum bude pro vás snadnou cestou".

"A mohu se vrátit, když zjistím, že jsem se rozhodl špatně?" zeptal jsem se, "třeba nějaký restart, aspoň šance, když se mi jedna z těch dvou variant nebude líbit?"

Odpovědí však už bylo jen dříve narušené vesmírné ticho, bylo slyšet jen tlumenou odezvu mého hlasu. Modravé přítmí a dvoje naprosto stejné dveře s klikou, která nabízela dvojí řešení. Jako vždy v životě, kdy máme volbu a nevíme, jako cenu za ni zaplatíme a jestli toho nebudeme litovat, že jsme se rozhodli právě tak. Kdybych se tak mohl s někým poradit. S někým, kdo má zkušenost s kontinuem. O nikom však nevím, kdo tady někdy byl, nikdo nikdy nic neříkal, že prošel podobným martyriem. Nebo ho možná znám, ale některé zkušenosti jsou nepřenosné. Vždyť jsem to občas říkal i svým pacientům. Tak co se divím....

Rozhodl jsem se. není na co čekat. Hlas přece říkal, že už není cesty zpět. A já tak nerad čekám. Sáhl jsem na kliku a....

"Vstávejte, pane", probral mne hlas řidiče. "Asi jste usnul, jsme na konečné a já mám dneska padla. Přeji vám dobrou noc."

Autor: Tomáš Vodvářka | sobota 12.10.2019 21:33 | karma článku: 25.01 | přečteno: 658x

Další články blogera

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 18.67 | Přečteno: 276 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Politika jako cirkusová aréna

Pamatujeme si všichni, když po našich krajích jezdily cirkusy. Ty lepší měly dravé šelmy a krotitele, koně a krasojezdkyně, akrobaty. Ale všechny měly klauny. K všeobecnému obveselení.

21.3.2024 v 12:14 | Karma článku: 39.79 | Přečteno: 2903 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

"Poslední mohykán"?

Možná dojde k soudnímu řízení s devadesátiletým velitelem Pohraniční stráže, který nese odpovědnost za usmrcení několika lidí, kteří se snažili překročit státní hranici ČSSR

20.3.2024 v 11:21 | Karma článku: 35.89 | Přečteno: 2767 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Maratón - povídka na neděli

Už viděl cíl. Za páskou stáli ti, kteří jej znali, které znal on a kteří jej vítali s nadšením jako dávno ztraceného syna. Schválně zpomalil, jako by už vůbec nebyl důležitý faktor času.

17.3.2024 v 7:04 | Karma článku: 17.61 | Přečteno: 337 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 34.23 | Přečteno: 593 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 29.31 | Přečteno: 2070 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 16.80 | Přečteno: 292 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 6.32 | Přečteno: 210 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 18.67 | Přečteno: 276 | Diskuse
VIP
Počet článků 974 Celková karma 35.47 Průměrná čtenost 2561

Idealista, který věří, že lidé jsou v podstatě slušní. Nejpodstatnější jsou lidské vztahy, vše ostatní je pomíjivé.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...