Fotografové jsou ti, kteří nám svým uměním správně zmáčknout zprostředkovávají silné okamžiky, plné emocí a faktického popisu skutečností, o kterých sice víme, ale nejsme si vždy schopni je představit v plném rozsahu. Ať už jde o společenské události, novodobou historii, záběry umělců a sportovců či magické okamžiky z přírody.
Ty letošní se týkaly mimo jiné i ukrajinského města Buča krátce po jeho osvobození.
(Vojtěch Dárvik Máca MF Dnes)
Některé z nich by vydaly na esej. Muž, zabitý před mnoha dny a jeho pes, který jej odmítá opustit. Lze si jen domýšlet, kolik podobných výjevů se muselo naskytnout těm, kteří dorazili na místo, no těžko asi nazvat bojů, když zřetelným výsledkem nebyly zničené tanky či muži v maskáčích, ale postřílení tlející civilisté, které vzhledem k situaci neměl kdo pohřbít. Vítězná fotografie nezachycuje žádné zřetelné dynamické drama, ale tichou žalující emoci, kterou pochopí každý. Možná se dostane do učebnic historie 21. století, kde vedle již téměř ordinérních cest do vesmíru, vynikajících vědeckých objevech, které nám usnadňují a zpříjemňují život bude v obrazové dokumentaci také tato skutečnost lidského barbarství, sepětí se středověkem, který máme ve zvyku považovat za dávno překonaný. Nepotřebujeme znát toho, kdo tam leží s přikrytou tváří, ani toho, kdo zmáčkl spoušť svého kalašnikova. Stačí se jen chvíli dívat, abychom pochopili tento absurdní výjev, jehož autorem je tzv. Homo sapiens, tedy člověk (údajně) rozumný. Možná přesvědčí i některé naše občany, kteří podobné fotografie považovali za dokonalé herecké projevy.
Současně víme, která země je de facto původcem výše uvedeného šílenství. Země, jež je schopna vyslat své občany do vesmíru, země neskutečného přírodního bohatství a rozlohy, která mu musí stačit, aby jeho občané měli kde žít. A tato země přesto zahájila dobyvačnou válku s cílem ukrást jiné zemi její prostor, když už ne celý, tak aspoň její část. A použít k tomu ty středověké způsoby.
Po počátečním odsouzení tohoto postupu celým světem a vyloučením drtivé většiny jeho organizací ze světového společenství jsme v posledních dnech svědky počínajícího "tání" a námluv těch hodně významných, aby se věci vrátily před začátek války. Jistě, opatření budou namístě, žádné prapory, žádná hymna státu atd. Jakoby bychom na chvíli zavřeli oči a řekli si, že se toho zase tak moc nestalo, že je to vlastně maličkost kdesi v nějaké zemi, která nás až tak moc nezajímá. Co na tom, že sportovci znásilňované země místo oštěpu či tenisové rakety drží v ruce samopal kdesi v zákopu, co na tom, že mnoho z nich se již nikdy nepostaví na tartan, aby zúročili své úsilí a čestným zápolením dokázali světu, že oni jsou lepší, než ti druzí.
Politika do sportu nepatří, praví někteří. A co válka, ta do něj může být jaksi nenápadně přimíchána v nějakém podivném lektvaru? Umí si někdo představit, co by nastalo, pokud by proti sobě nastoupil sportovec země násilnické a na druhé straně znásilňované? Co by se dělo v hledišti, kdy třeba i nyní na tenisovém turnají na druhém konci světa vlají v rukou diváků ruské prapory s potrétem hlavy této země? Šlo či jde ještě o sport, nebo jen kvintesenci vášně, na jedné straně s jakousi přezíravou nabubřelostí a na straně druhé vzteklé zoufalství, že proti mne stojí kdosi, kdo je třeba příbuzný někoho z armády, která plení mou zem?
Dnes není jisté, zda-li v rozhodování členů MOV převládnou peníze (co jiného), nebo mravní étos. Pokud zvítězí to první, budeme svědky čehosi, co na OH ještě nikdy nebylo. Protože se jistě najdou ti, kteří nebudou nastupovat proti sportovcům Ruské federace (ať budou oblečení v neutrálních barvách a bez znaků své země), v hledišti budeme svědky nechutností a nacionálních vášní. Olympijská myšlenka zanikne v kutálení zlaťáčků pro vybrané jedince výboru a empatičtí lidé místo sledování utkání půjdou raději na procházku do lesa.
Protože budou mít na mysli tu fotografii, která dnes zaujala porotce Czech Press Foto a nebudou se chtít dívat na pohyblivé fotografie z olympijských her.
Psáno pro www.blogosfera.cz
