Kontinuum (nedělní povídka)

12. 10. 2019 21:33:48
Metro zastavilo se skřípotem uprostřed dvou stanic. Byl to poslední spoj do periferie, kam v tuhle dobu už nikdo moc nejel. Po chvíli zhaslo i světlo a přísvit nouzového neonu stačil pouze na hrubou orientaci. Byl jsem tam sám.

Po chvíli se z ničeho nic otevřely dveře vagonu a po jejich doražení do krajní polohy nastalo naprosté ticho. Nějakou dobu jsem seděl v naději, že světlo i motor zase naskočí a dojedu až nástupiště konečné stanice. To vesmírné ticho však trvalo nesnesitelně dlouho a dalo jasně najevo, že čas je opravdu relativní veličina. Nejsem obzvláště netrpělivý, ale zdálo se, že jsem nejen ve vagónu, ale v celém vlaku sám a že se neděje vůbec nic. Pomalu jsem vyhlédl otevřenými dveřmi do tmy tunelu a zavolal:

"Je tu někdo?"

Ozvěna mého hlasu prokličkovala temnotou, trochu škodolibě se odrazila od stropu a stěn roury, aby náhle vyhasla. Představa, že zůstanu v podzemí a budu čekat, až se někde kdosi rozpomene na opuštěný vlak, byla stále méně pravděpodobná. Pomalu jsem vystoupil na malý chodník podél kolejí a rozvažoval, který směr je blíže osvětlenému nástupišti stanice. Půjdu tmou tak kilometr, větší rozestup zastávky nemají, pokud se budu držet opatrně při zdi, nic zlého mi nehrozí.

Opustil jsem relativní bezpečí spoře osvětleného vlaku metra a šouravými krůčky se vydal dopředu podél vlhké zdi. Tma byla absolutní, stal jsem se slepcem, který se snaží bez bílého vyklepávání dojít ke svému dílčímu cíli. Přesto, že už to byla přinejmenším čtvrthodina, odhadoval jsem vzdálenost od vlaku tak 100 až 150 metrů. Představa, že se při své dočasné slepotě přerazím o zapomenutý trám nebo kabel, mne nutila k tomu, že před každým došlapem jsem opatrně nohou kontroloval prostor přede mnou.

Studenou zeď po pravici náhle přerušil výklenek a v něm plechové dveře. Nahmatal jsem kliku a stiskl. K mému překvapení se dveře daly otevřít. Za nimi byla chodba, už naštěstí osvětlená modrým mihotavým přísvitem a bez kolejí či jiného nebezpečí pro osamělého chodce. Chůze vpřed dostala normální rytmus a mysl porci optimismu, že dnešní malé dobrodružství brzo skončí.

"Co tady děláte?" ozvalo se za mnou.

Ten hlas byl jako výstřel, nebyl nepřátelský, ale velmi důrazný. Otočil jsem se s nadějí, že jen vysvětlím svou málo uvěřitelnou historku a dostane se mi rady, jak nejrychleji vypadnout z téhle nepříjemné situace. Za mnou však nikdo nebyl.

"Kdo jste, nevidím vás", uslyšel jsem svůj stísněný hlas, "jen hledám cestu z tunelu ven, protože metro zůstalo stát v půli cesty a já nemám čas ani chuť zůstat sedět a čekat, až si někdo vzpomene na opuštěný vagón".

"Sem nikdo nesmí", ozvalo se zase, "jak jste se sem dostal?

"Nějaké plechové dveře, nebyly zamčené", pokračoval jsem v obhajobě proti neviditelnému karateli. "Můžete mi, prosím, poradit, jak odsud co nejrychleji vypadnu? "

"To půjde jen obtížně", ozval se hlas, " dostal jste se do kontinua".

"Kam prosím?"

"Do kontinua", ozvalo se ihned, "kde prostor a čas ztrácejí lidskou dimensi a před každým stojí závažné rozhodnutí. Ať tak či tak, váš život už bude navždy jiný."

"Ale já nechci nic měnit. Jen se chci dostat z téhle pitomé chodby někam ven, na světlo, do civilizace a navíc se mi chce spát, měl jsem těžký den."

"Vždycky slýchávám tyhle výmluvy", ozvalo se lehce ironicky, " nicméně cesta zpět už pro vás není. Budete muset velmi pečlivě zvážit váš další krok".

"Oč jde?", začal jsem ztrácet nervy," nasedl jsem do metra, chci dojet na konečnou, dojít do postele a na pár hodin zavřít oči. Zůstanu ale stát uprostřed tmy, všechno okolo utichne, nikde nikdo, snažím se vlastními silami dojít k cíli. A náhle mám cosi řešit? V tom vašem kontinuu... Nechci, dejte mi pokoj. Jak se odsud dostanu? "

"Jste netrpělivý, koneckonců, všichni jste takoví. Už jsem vám přece řekl, že tady prostor a čas nehrají žádnou roli. Přinejmenším tu lidskou, kterou znáte. Zapomeňte na spěch, budete mít nekonečně času na přemýšlení a úvahy, co je pro vás lepší. Ale jakmile se rozhodnete, bude to definitivní a nezvratné."

"Co mám rozhodnout, když nevím nic? Jaké mám možnosti? A opravdu musím? Jsem unavený a moc se mi už nechce myslet."

"Půjdete ještě pár kroků dopředu a narazíte na hodně osvětlený úsek chodby. Tam budete mít na každé straně dveře. A záleží na vás, které otevřete."

"Něco jako ruská ruleta?" pokusil jsem se o vtip.

"V zásadě ano", zazněl pobavený hlas.

"A jaké jsou ty možnosti?" zeptal jsem se svého neviditelného hlasu.

"Pokud vstoupíte doprava, ocitnete se v prostoru všeho příjemného, co jste už zažil a uvidíte, co je ještě před vámi. Budete mít na dlani celý váš dosavadní život, jeho začátek a konec. Jsou přece věci, které byste si chtěl tak říkajíc přehrát znovu?"

Ano, napadlo mne, no samozřejmě. Moje první vzpomínky, když mne táta vzal do cirkusu, to mi mohlo být tak pět let a těšil jsem se na to celý týden. Dodnes si pamatuji jeho název. Cirkus Bush. Celé město se na tu událost těšilo. Dědeček a jeho prozpěvování při práci na zahradě. Moje první láska Martina, bylo nám 7 let a seděla přede mnou v lavici a vlasy jí omamně voněly. První noc pod širákem v údolí Moravice, kdy se nechtělo jít spát a kde jsem se naučil své první tři akordy na kytaru. Čundry s kámoši, dlouhé štreky a poslední partyzánka na patníku ve 4 ráno někde na Oravě. Obálka s dopisem, že jsem přijat na vysokou. První setkání s tou, s níž jsem se rozhodl prožít svůj život. Ten malý ukňouraný uzlíček, co donesla domů a pak ještě další a další.

"Byl bych blázen, kdybych si to nechtěl znovu prožít", řekl jsem do prázdna okolo. "Ale bude to mít asi háček, že?"

"Jistě, budete tam sám. A už nikdy se neuvidíte s těmi, co vás životem provázeli. Půjde o jakýsi film, bez možnosti jej zastavit. Takové leporelo obrázků z vašeho života. jen ty laskavé a vstřícné. Ale už to nikomu nebudete moci říct a dokonce se ani nerozloučíte".

"A dveře nalevo?"

"Tam je to trochu složitější - uvidíte taky film vašeho života, ale všechno, samozřejmě i to, co byste možná nechtěl vidět. Jsou lidé, které jistě nemusíte, jsou i tací, kteří na vás nevzpomínají v dobrém."

"Nevím, nikomu jsem vědomě neublížil, nemám se za co stydět"

"Myslíte?", ozvalo se. "tak jen do toho, stačí jen stisknout kliku a uvidíte celý film, bez střihu, kašírování, takový syrový materiál. Myslím ten lidský, přízemní. Pokud máte odvahu to udělat, tak vstupte. A ještě vás musím upozornit na další věc. Tam nebudete sám. Budou tam všichni, úplně všichni, které jste v životě potkal, ti, které milujete i ti, které jste minul, přehlédl. A ti na vás budou hovořit a možná vám připomenou vaše dluhy vůči nim. Ocitnete se v situaci, kdy možná nebudete znát východisko a budete se trápit.".

Tak i tam musí se tam platit daně, napadlo mne, nic není nikde a nikdy zadarmo. Vůbec nevím, jestli se mi tam chce. Za tuhle cenu. Proč se mám zase rozdírat o věci, které milosrdná paměť uložila do trezoru a zahodila klič? Nechci se vracet a trápit se tím, že jsem někde kohosi předběhl, ranil. Třeba někdo při vzpomínce na mně začne zuřit. Nechci to vědět, nechci.

"Těžká volba, což", ozval se ten hlas, který měl nádech posměchu. "Nejste sám, kdo váhá. Jen málokdo se rozhodne ihned. Ono být jaksi ve vatě a nechat se kolébat jen tím příjemným je sice fajn, ale bez možnosti blízkých..... nebo vlézt to tvrdé reality, kde sice budou ti, které máte rád, ale současně i ti, kteří vás třeba i nenávidí.....

"Ale přeci jsem nikomu neublížil, není nikdo, koho nenávidím."

"Opravdu si to myslíte? Pak se jistě nemáte čeho bát a jakékoli kontinuum bude pro vás snadnou cestou".

"A mohu se vrátit, když zjistím, že jsem se rozhodl špatně?" zeptal jsem se, "třeba nějaký restart, aspoň šance, když se mi jedna z těch dvou variant nebude líbit?"

Odpovědí však už bylo jen dříve narušené vesmírné ticho, bylo slyšet jen tlumenou odezvu mého hlasu. Modravé přítmí a dvoje naprosto stejné dveře s klikou, která nabízela dvojí řešení. Jako vždy v životě, kdy máme volbu a nevíme, jako cenu za ni zaplatíme a jestli toho nebudeme litovat, že jsme se rozhodli právě tak. Kdybych se tak mohl s někým poradit. S někým, kdo má zkušenost s kontinuem. O nikom však nevím, kdo tady někdy byl, nikdo nikdy nic neříkal, že prošel podobným martyriem. Nebo ho možná znám, ale některé zkušenosti jsou nepřenosné. Vždyť jsem to občas říkal i svým pacientům. Tak co se divím....

Rozhodl jsem se. není na co čekat. Hlas přece říkal, že už není cesty zpět. A já tak nerad čekám. Sáhl jsem na kliku a....

"Vstávejte, pane", probral mne hlas řidiče. "Asi jste usnul, jsme na konečné a já mám dneska padla. Přeji vám dobrou noc."

Autor: Tomáš Vodvářka | sobota 12.10.2019 21:33 | karma článku: 24.59 | přečteno: 629x

Další články blogera

Tomáš Vodvářka

Nechceš koupit Neurol?

Všechno na světě se dá nejspíše koupit i prodat. A což teprve tabletka, po které se rozplynou chmury a svět začne být krásnější. Takže - chceš koupit Neurol? Stačí zavolat...

20.11.2019 v 11:47 | Karma článku: 40.64 | Přečteno: 5817 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Jste solí země....

říká sv. Matouš o těch, kteří žijí v pravdě. Společnost Post Bellum pořádala již 10. ročník slavnostního předání cen těm, kteří jsou solí země a světlem světa. Byl jsem při tom a byl jsem tam rád.

18.11.2019 v 14:39 | Karma článku: 30.94 | Přečteno: 706 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Už někdo vyrábí žluté hvězdy s nápisem Jude?

Média zveřejnila ne až tak překvapivou informaci, že ve Skandinávii při 81. výročí Křišťálové noci byly zhanobeny židovské hřbitovy a na ulicích se objevily hákové kříže a Davidovy hvězdy.

15.11.2019 v 6:37 | Karma článku: 44.82 | Přečteno: 4623 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Byli disidenti opravdu zbyteční?

V těchto dnech se objevují rozličné úvahy o konci totalitního režimu v roce 1989 a o tom, kdo hrál zásadní roli při jeho pohřbívání.

13.11.2019 v 6:29 | Karma článku: 42.48 | Přečteno: 3933 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Ziegler

Slabé Rusko, ale jistě paní Šichtářová

Je potřeba se oprostit od emocí, a ctít fakta. Ty ovšem nejsou pro největší zemi na světě vůbec příznivé. Ukazuje se také, že prezident Vladimír Putin by si zasloužil přezdívku velký mluvka, protože akorát slibuje.

22.11.2019 v 18:32 | Karma článku: 15.80 | Přečteno: 348 | Diskuse

Tomáš Flaška

Český lid si žádá krev

Marek Dalík byl svázán s ODS a to se neodpouští. Novináři se jali rýpat ve všem možném a touha davu po krvi byla vyslyšena.

22.11.2019 v 14:52 | Karma článku: 29.10 | Přečteno: 1029 | Diskuse

Jindřich Kubánek

Zkreslené vidění - Pohled do krajiny

Jsou situace, kdy se najednou všechna hodnotová měřítka změní. Když kdysi Noe stavěl archu a sháněl zvířata, jistě ho nezajímala aktuální míra inflace.

22.11.2019 v 13:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 77 | Diskuse

Pavel Jeřábek

Proč chcete zakazovat KSČM?

Kontraproduktivní urputnost. Dobrým úmyslem dlážděná cesta do nesnází. Jak jsem změnil názor aneb pohled člověka ročníku ʼ82

22.11.2019 v 12:49 | Karma článku: 10.65 | Přečteno: 469 | Diskuse

Zdeněk Majzlík

Zblázněná ostruha a babské rady.

Zbláznila se mi ostruha. Na dovolené. Na štěstí až v jejím závěru. Ale i tak jsem to schytal. Při tom to vše začalo docela nevinně. Pocit odřené achilovky a trochu prasklé paty. Ale ještě to šlo.

22.11.2019 v 12:47 | Karma článku: 16.20 | Přečteno: 212 | Diskuse
VIP
Počet článků 668 Celková karma 37.15 Průměrná čtenost 2488

Idealista, který věří, že lidé jsou v podstatě slušní. Nejpodstatnější jsou lidské vztahy, vše ostatní je pomíjivé.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více

Najdete na iDNES.cz