Dne 13.března 2013 byl v dějinách do čela katolické církve zvolen první neevropský papež, první jezuita, který přijal zcela nové papežské jméno František
V jistém smyslu navázal na papeže Jana Pavla II., který byl nepřehlédnutelnou osobností konce 20. století. Do té doby byli následníci sv. Petra významní spíše jen pro katolickou církev /jistě i s výjimkami, jako třeba Pius XII/. Jan Pavel II. však zahájil "otevřený pontifikát" a to svými nesčetnými cestami po celém světě a snahou o navázání kontaktu s jinými náboženstvími /jako první papež navštívil synagogu v Římě, Zeď nářků, rovněž i mešitu a udržoval poměrně úzký kontakt s Dalajlámou/.
Papež Jorge Mario Bergolio přijal jméno František. Jistě i díky svému argentinskému původu, kde byl po celou dobu svého předchozího působení svědkem neuvěřitelné bídy, se obrátil zády k pompézní presentaci své vlastní osoby a pokračoval dále ve skromném způsobu žití. Dá se říci, že se jeho osobní život po inauguraci změnil jen nepatrně. Bydlí ve Vatikánu v prostém dvoupokojovém bytě a dává celou svou osobností důraz na to, aby jak on, tak i ostatní kněží vyšli z chrámů na jeho zápraží mezi lidi. Pověstná je jeho věta, že je třeba, aby církevní pastýři "načichli pachem svých ovcí".
Nejspíše největší rozruch činí jeho postoje k lidem, kteří nejsou křesťané. Velikonoční mytí nohou zločincům a dokonce i muslimům vyvolává hysterické reakce nejen od nevěřících, ale nepochybně i u prelátů, kteří jeho gesto nechápou. V době Ježíše Krista bylo mytí nohou svěřováno jako nejpodřadnější práce otrokům a "spodině" lidské společnosti. Jeho gesto je ryzím vyjádřením toho, o čem mluvil a jak se choval Boží syn v době svého pozemského bytí. Neboť "kdo chceš být prvním, buď posledním".
Někteří křesťané mají dost často pocit jisté výlučnosti a na ostatní náboženství mají tendenci se dívat skrz prsty. Žárlivě si střeží svého Boha a neuvědomují si, že pokud existuje Bůh, tak je pouze a jen jeden a nikoli Bůh křesťanů, Bůh muslimů a třeba hinduistů. To, že někteří tohoto Boha karikují a v jeho jménu jsou schopni ty "jiné" vraždit, nemá žádnou výpovědní hodnotu. I v dějinách katolické církve byla temná údobí, za které je nutno se stydět /pogromy Židů, násilná katolizace ve střední Evropě aj./.
Jeho postoj k homosexuálům /"Kdo jsem já, abych soudil"/, k tzv."správným katolíkům", kteří sice dodržují rituály, ale chovají se v soukromí hůře než ateisté a mnohé další výroky hýbou nejen katolickou církví, ale jsou diskutovány i mimo církevní kruhy. Počátek 21. století znamená pro katolickou církev poměrně zásadní změny, které jsou však nutné, aby obstála ve zcela nových podmínkách. Ono vyjití z chrámu a přerod církve z podoby kamenné instituce v "polní nemocnici", kde bude věřící blíže k potřebným a bude nejspíše zažívat svůj osobní přerod víry jako opravdového a jedinečného vztahu ke Kristu, to jsou jediné možné atributy pro společnost 21. století. Sladkobolná doba masových pompézních akcí ještě z počátku 20. století je nenávratně pryč a trvat na ni znamená ustrnout v jakési slupce, jenž je neproniknutelná za obou stran. Papež František je prorokem a současně hybatelem těchto změn.
"Byť jen kapka soucitu změní svět v méně chladný, více spravedlivý."
