Lze zhanobit Vasila Bilaka?

Minulý týden soud v Bratislavě zahájil řízení s dvěma výtvarníky, kteří první den po instalaci pomníku Vasilu Bilakovi jej natřeli rudou barvou a napsali označení "sviňa". 

Obec Krajná Bystrá - rodiště Vasila Bilaka - nechala rok po jeho smrti postavit památník s bustou, na němž upozorňuje na význam tohoto člověka. Starosta obce prohlásil, že v době, kdy byl RSDr. Vasil Bilak v Ústředním výboru komunistické strany Československa, byla obec pod jeho jistým patronátem, neboť v ní nechal zbudovat školu, kanalizaci a další občanskou vybavenost. Za to získal vděk místních obyvatel, kteří mu i po jeho smrti projevují úctu. Pomník byl následný den "zhanoben" rudou barvou a vulgárním označením adoranta, Bilakova busta byla posléze zcizena. Obec vyčíslila škodu na zhruba sto tisíc korun. Soud v Bratislavě nyní celou kauzu řeší

Pokud je možné hodnotit roli tohoto člověka, pak pohled obecného či lokálního vlastenectví je zcela falešný. Byl totiž přesným opakem, tedy tím, co se v historii lidstva nazývá vlastizrádce. Od prvopočátku své politické dráhy byl symbolem tzv."proletářského internacionalismu", což - přeloženo z rudého ptydepe do češtiny - znamenalo stoprocentní afinitu k moskevskému vedení a úplné popření zájmu vlasti. Jeho hvězdná hodina přišla v srpnu roku 1968. kdy spolu s dalšími soudruhy podepsal tzv."zvací dopis", v němž požádal Leonida Brežněva o "internacionální pomoc" při likvidaci obrodného procesu. Po celou dobu normalizace až po pád komunismu v roce 1989 byl čelným představitelem strany a tedy bezesporu odpovědným za vše, co se zde dělo. 

I po svém odchodu z politiky, kdy byl vlastními soudruhy vyloučen, trval na svém postoji, vydal své paměti a zemřel ve vysokém věku dobře zaopatřen v luxusní bratislavské vile. Nikdy nelitoval svých činů, zmařených šancí stovek tisíc spoluobčanů, kterým připravil zcela jiný osud, jenž by měli v normální společnosti. Nikdy nelitoval, že svým postojem přispěl k vpádu cizích vojsk na svrchované území státu, kde byli stříleni čeští a slovenští občané, kde byly způsobeny nevyčíslitelné ekologické škody a kdy se naše země i díky němu ponořila do dvacetiletého morálního bezčasí. 

Co je lidstvo lidstvem, je vlastizrada tím neodpudivějším společenským skutkem. Pokud se podobný čin v době ohrožení vlasti jedinci prokázal, jediným trestem byla smrt a to bez možnosti udělení případné milosti. V dobách míru byl trest smrti měněn na dlouholetý žalář. Zejména proto, že šlo v rámci společnosti o sebeobranný mechanismus a rovněž manifestaci důrazu prevence podobných činů. Samotný fakt, že Vasil Bilak nebyl za svůj postoj ani souzen, je dokladem selhání polistopadového vývoje, kdy fenomén tlusté čáry za minulostí popřel staletími prověřené postupy a způsobil nepochybné škody, jež se projeví v budoucnu. 

Z tohoto pohledu je stavba pomníku Vasilu Bilakovi spíše provokací, která nepochybně vždy vyvolá nějakou reakci. Nazvat ji hanobením je nesmyslem, neboť člověka, který neměl nikdy žádnou čest a svědomí, zhanobit už prostě nelze. Mám za to, že pokud by někdo chtěl postavit pomník třeba Emanuelu Moravcovi, člověku podobného postoje k vlasti, dopadlo by to podobně. (Emanuel Moravec se na rozdíl od Vasila Bilaka aspoň čestně zastřelil).

Soud v Bratislavě rozhodne o škodě, kterou výtvarníci způsobili na pomníku Vasila Bilaka. Pokud by soud konal dle obecných zvyklostí již před 25 lety za života vlastizrádce, jistě by nemusel řešit dnešní kauzu.