Zasloužená karma.

děkuji.

To znásilnění je výstižná paralela.

Bohužel...

Diky, dalsich slov neni treba

díky za návštěvu, Jaro

Pěkné. Pocit hnusu a ponížení také z následných normalizačních prověrek vykrystalizoval ve výstižný vtip:

Víte, že se přestalo zdravit "čest práci"? - Ne, a proč? - Protože kdo neztratil čest, ztratil práci, a kdo neztratil práci ztratil čest!

Dík, tenhle jsem neznal. Škoda, že jsem ho neznal v oné době.

Díky

Taky, Jano

Obdivuji, kolik si toho přes své tehdejší mládí pamatujete. Ano, i Ostrava zažila v srpnu 68 okupaci.

Paní Moudrá, bylo mi tehdy 9 let a nějaké vzpomínky mám. Třeba jsem poprvé viděl svého tátu brečet a mluvit sprostě.

Nicméně, mám ve zvyku poslouchat starší lidi a tenhle blog je takovým sumářem.

Karma. Vidím že zdejší bolševická pátá kolona se na vás zarputile vrhla a vrhnou svá nemoudra. Ustál jste to ale skvěle.

Zvykám si, ač nerad.

Dovolím si reagovat na příspěvek Vlastimila Fursta níže v diskusi- cituji:

"Ode mne karma. Kolega J.Hermánek si Vás ale jen připíše na svůj seznam "slabomyslných".

Tak v tomto se pan Furste mýlíte, neboť tyto diagnózy určuje blogerům pan Vodvářka a ne pan Hermánek.

O tom, kdo kdy vstoupil do KSČ se pan Vodvářka vyjadřuje takto:

"Chci říci, že vstup do této strany už znamená podstatnou mozkovou poruchu /bez ironie/."

http://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A150630_467038_blogidnes

Když jsem se jej dotázal, zda mezi lidi s "podstatnou mozkovou poruchou" patří i náš generál Petr Pavel, který jako důstojník vojsk VS zběhl přímo do velení NATO, tak jsem se odpovědi nedočkal.

A ještě by mne docela zajímalo, zda se více provinil pan Hermánek, který před r. 1989 podepsal spolupráci, nebo generál Petr Pavel, který byl nejdříve komunistou a poté se dal do služeb NATO, tedy nepřátel komunistů.

Už jsem vás na to upozorňoval, takže nyní nepokrytě lžete. To, co napsal Dr. Vodvářka, se opravdu týká VŠECH, KTEŘÍ V KTERÉKOLI DOBĚ vstoupili do strany? To je jen vaše křivácká snaha najít ve slovech oponenta to, co nikdy netvrdil.

Díky! Jak potřebné k šíření!

Byl jsem tu dobu v centru dění každý den a vnímal tu ubohost všemocného a všehoschopného soudruha Brežněva, neinformovanost ubohých ruských vojáků a vysoko to vše převyšující český humor. Byl jsem i při vyhlášení zrádců z balkonu parlamentu. Pak zradili všichni komunisti: Husák, Dubček, Smrkovský... A nastal doba ukrutného temna!

Já bych si dovolil zmínit mezinárodní situaci v 60. létech. V r. 1959 se dala na socialistickou cestu Kuba. Komunističtí a jim podobní partyzáni vedli boj v Nikaragui, Kolumbii a v dalších zemích Latinské Ameriky a očekávalo se, kdy převezmou vládu. V Kambodži, Laosu a Jižním Vietnamu byl boj komunistických partyzánů silný a úspěšný. Bylo jasné, že Americké armádě se ho nepodaří potlačit. Prakticky všechny africké státy se na počátku 60. let zbavily koloniální nadvlády díky odboji levicových partyzánů. Ve většině z těchto zemí působili sovětští ekonomičtí, političtí a ideologičtí poradci. V Itálii a Francii byli komunisté nejsilnější politickou stranou. Ve Španělsku byl Franko a v Portugalsku Salazar, tam oficiálně politické strany nepůsobily, ale v podzemí se komunisté připravovali na převzetí moci. V Německu, Mexiku a mnoha dalších zemích byla většina studentů levicově nakloněná a zralá pro revoltu. Tyto revolty vypukly skutečně v roce 1968 (my jsme je dosud nevzali na vědomí). Muslimské země byly většinou ostře proti USA a sympatizovaly se SSSR.

Někdy před rokem 1968 se konala v Moskvě porada představitelů komunistických a dělnických stran a po analýze situace došli k závěru, že propukla třetí a poslední všeobecná krize kapitalizmu (první byla po 1. světové, kdy vznikl Sojuz, druhá byla po 2. světové) a všichni se radovali z toho, že celosvětové vítězství socializmu je za rohem.

Pokračování dále.

Do této situace přišlo Pražské jaro. Ruští komunisté neznali jiné řešení než armádu, ta to provedla dobře, ale: Ideoví komunisté u nás a zřejmě i v okolních zemích své ideály ztratili. Napříště již byli jen pragmatičtí komunisté. Inteligentnější důstojníci i prostí vojáci Rudé armády si všimli, že u nás je míroví život, žádnou kontrarevoluci, o které jim politruci říkali, tady neviděli. A s hrůzou pozorovali, že obyvatelstvo je ostře proti nim, že je nepovažuje za osvoboditele. Pro většinu z nich to byla prvá trhlina v ideách, ve kterých byli vychováni. Představitelé většiny komunistických stran ostře odsoudili sovětský zásah. Nejostřeji vystupoval šéf italských komunistů Togliati. Pozvali ho do Moskvy, kde zemřel, ale italští komunisté svůj odmítavý postoj k sovětskému zásahu nezměnili. I těm nejzabedněnějším kremelským vůdcům došlo, že udělali chybu. Od té doby mezinárodní komunistické a dělnické hnutí v čele se SSSR přestalo fungovat.