Nesouhlasím s názory v diskusi, že správným "léčením" (čím je zřejmě míněno ztišování bolesti) lze každého nevyléčitelně nemocného dovést k poklidné smrti. Nesnesitelné bolesti by jinak jistě byly dost dobrým důvodem k eutanazii, takže pokud jich pacienta zbavíme, její potřeba zmizí. Podle mne je tu však ještě jeden, neméně důležitý aspekt a to pocity pacienta. Ne každý je ochoten strávit zbytek života ležením na lůžku a vyměšováním do plenek, bez ohledu na to, zda by se tak dělo v nemocničním zařízení, či v rodinném kruhu. Pro někoho to může být možná horší trauma, než bolesti. Tento stav obvykle přichází v době, kdy člověk už není fyzicky schopen řešit to sebevraždou. Podle mne by možnost eutanazie pro takové lidi měla měla existovat.

Již jsem dlouho nečetl tak skvělý apologetický článek, který se dotýká toho nejpodstatnějšího. Život vnímám jako dar a tajemství. Děkuji Tomáši, že jako lékař s pokorou hájíš hodnoty, které nás přesahují.

děkuji.

Díky!

děkuji, Tomáši. Krásně, citlivě a věcně zároveň, shrnuto. Jsem přesvědčená a zasvěcenými ujištěná, že ve skutečnosti naděje v zázračné uzdravení přežije většinu takto nemocných. Kdysi jsem četla o pokusu, kdy byla skupině nemocným v terminálním stadiu nemoci zapůjčena morfinová "pumpa". Byli poučeni o tom, jaká je smrtelná dávka a zároveň jim byla vysvětlena omluva, že tam nelze omezit počet dávek.... jinými slovy, získali možnost ukončit své trápení sami. Neučinil tak jediný z nich. Proto se obávám, že je daleko vyšší riziko zneužití takto nemocných lidí lidskými hyenami, nežli benefit ze skutečného ukrácení jejich trápení. Věřím, že lékaři, kteří se věnují paliativní léčbě, znají způsoby, které jsou legální, morální a věřím, že jsou i s tichým souhlasem našeho Pána.

Ještě jednou děkuji

Dášo, děkuji Vám

Tomáši... nějak, jako bych si Vás přivolala. V den Jan..smutný pro mne den úmrtí někoho pro mne důležitého. V den Jan po návštěvě hřbitova zvonek, kamarádka, co jí umřela příbuzná... mluvili jsme... Když vyprávěla, jak její sestřenka bolestí prokřičela několik dnů, jak strašné bolesti dva měsíce měla a noc poslední prokřičela celou úplně celou... kacířsky... ta moje teta... snad.... netrápila se, přišlo to náhle... nechci to vědět...

A já celý život spíš tvrdím Vaše poslední odstavce o zneužití, neboť morálka je podivné poblouznění vždy- když člověk, co si budeme říkat. Ale tohle byl moment, kdy zvedám zase nevyrovnaně a možná nedospěle ve svém názoru ruku pro pana Pafka.

I tak karma a velké ocenění, protože některá vaše slova jsou k podepsání a dikuze, dialog na toto téma a snaha o zlepšení všeho je v naší společnosti nasnadě.

Radko, díky za reakci. Když jsem jako mladé ucho nastupoval do praxe, tak jsem tak nějak nechápal, proč některým nemocným neulehčit v jejich trápení /byl jsem tedy také trochu podobný v názorech prof. Pafka/. Čím déle jsem v praxi, tím více ctím život i v jeho těžkých podobách, protože nevím, jestli bych zkrácením života komukoliv jej nepřipravil o cosi, co jej posune někam dále. I to umírání - mnohdy těžké - je přínosem pro rodinu, i když se to možná prvoplánově nezdá. Jan Pavel II ve svých posledních letech dokladoval, že život je možný i v utrpení /možná i o dost bohatší/, což my zdraví a bez bolesti tak úplně nechápeme.

Dost často je lékařům spíláno, že si hrají na bohy. A je zajímavé, že v tomto ohledu to žadatelům o euthanasii nevadí. Rovněž si neumím představit, že lékař, poskytující euthanasii, by měl ve svém dalším profesním životě dostatek empatie k trpícímu, který zemřít nechce.

Je mnoho otázek, na některé nejsou žádné odpovědi.

Tohle téma je nejednoduché. Já se nepatrně kloním k volnější eutanasii, ale vítám diskusi.

Spíše někdy osobně Josefe. Téma je příliš komplikované k psaní

.....Souhlas! Trochu jsem ten pořad včera poslouchal, něco jsem o tom četl na netu,(o tom byznysu ve Švýcarsku), a myslím si.....i když jsem v minulém roce prošel třemi závažnými nemocemi,( 2 x rakovina, úraz hlavy a mozek zalitý krví), "život jsme si nedali a proto nemáme právo si ho brát! JSem katolík a pamatuji si, že sebevrahové byli pohřbívání za hřbitovní zdí. To už je ale historie!

Dnes je, myslím si, dostatek prostředků, aby těžce nemocný netrpěl nesnesitelnými bolestmi, existují hospice se slušnou péčí. Na závěr ale dodávám...teĎ jsem relativně v pohodě, ale co když.....jednou i já nebudu prosit o blízkou smrt !

Tak nějak to je. Díky za reakci

Tomáši, díky. Jsem totiž spíš na opačné straně. Ale ty jsi mě svým článkem nasměroval k dalšímu vážnému zamyšlení.

To jsem rád. Téma je těžké a složité. Ale názory pana JUDr.Hamerského jsou ryze technokratické, on bere život jako technologický proces. Mám na věc odlišný názor.

Doporučil bych, aby se v těchto diskuzích lidé zamysleli nad některými případy ze zemí, kde se eutanázie praktikuje, i když jde o případy poměrně okrajové, jen pár případů za rok. Které případy mám na mysli? Když lékař aplikuje dávku jedu větší než smrtelnou, pacient upadne do kómatu, lékař odejde, poněvadž ví, že za chvíli nastane smrt. Ale zcela výjimečně nenastane a pacient se probere. Takové případy zaznamenali i v USA, kde se takto popravují zločinci, a museli aplikovat další dávku. Jenž u eutanázie vzniká problém: ve všech zaznamenaných případech pacient další dávku odmítl, už nechtěl umřít.

Doporučoval bych se těmito případy zabývat, i když jich je jen pár za rok.

Máte pravdu. Ale současná společnost si některé věci nepřipouští, Hedonismus je mantrou, kterou je třeba ctít a nepřipouštět, že existují i krajní meze.

Díky za názor.