Vždy pečovat a nikdy nezabíjet

Euthanasie je v naší společnosti tématem, které se cyklicky objevuje buď v případě poslanecké aktivity /kupř. Borise Šťastného/ či v případě medializovaného případu konkrétní osoby. Zpravidla se však k tématu vyjadřují i ti, kterým nejsou jasné jisté rozdíly v pojmech s euthanasií související.

Euthanasie, v pravém slova smyslu šťastná smrt, je společností vnímána většinově jako ukončení života pacienta na jeho vlastní žádost lékařem. Někdy se označuje jako euthanasie aktivní, zatímco pojmem pasivní euthanasie je myšleno nepokračování v intenzívní léčbě tam, kde tato léčba již ztratila smysl. Pojem pasivní euthanasie je v poslední době nahrazen pojmem paliativní léčba, v níž je obsažena terapie, zajišťující nemocnému v možné míře dožití beznadějného zdravotního stavu v pohodlí, bez bolesti, deprese, za plného zajištění základních lidských potřeb. V některých zemích se praktikuje i tzv. asistovaná sebevražda, kdy jiná osoba než nemocný poskytne radu, informaci či prostředek k ukončení života. V našich médiích jsou tyto pojmy běžně zaměňovány a proto vyvolávají množství rozličných názorů a emocí.

Podle některých průzkumů je pro uzákonění aktivní euthanasie přibližně 90% obyvatel. Lze předpokládat, že zbylých 10% jsou věřící spoluobčané, kteří čekají až jejich "svíce dohoří". Oněch 90% občanů pak vnímá život jako s jistou nadsázkou řečeno "technologický proces", kdy v případě nefunkčnosti většiny součástek je nutno tento proces ukončit. Zpravidla je argumentem pro toto ukončení svoboda lidského jedince. Filosof Jan Sokol však tvrdí, že "představa a pojem svobody patří mezi ty základní pojmy, které spolehlivě vzdorují pokusům o definici.

V roce 1992 skupina amerických etiků, teologů a filosofů vydala prohlášení s názvem Pečovat vždy, zabíjet nikdy. Dva citáty z této deklarace:

1.Rozlišením mezi necháním zemřít na straně jedné a zabitím na straně druhé bylo hluboce zakotveno v naší mravní a lékařské tradici. Toto rozlišení je dnes napadáno a musí být obhájeno s veškerou možnou silou. Je dovoleno odmítnout anebo ustoupit od léčení  a přijmout umírání a přitom pokračovat v péči o umírajícího. Nikdy není dovoleno a je provždy zakázáno jakékoliv jednání, mající za následek smrt.

2. Překročíme-li hranici mezi zabitím a necháním zemřít, nebude cesty zpět. V případě udělení licence k zabíjení pak již nebude síly v logice, praxi i zákonu tuto licenci omezit. Může se stát, že z "práva" zemřít se stane časem "povinnost" zemřít. Dokonce se může stát, že občané budou bojovat za to, aby mohli pokračovat v životě za podmínek, které jejich okolí již považuje za neutěšené.

V zemích, kde se aktivní euthanasie provádí /země Beneluxu, stát Oregon, Švýcarsko/ se lékařská etika dostává na "kluzký svah". Po uzákonění tohoto způsobu ukončení života ve vyjmenovaných zemích dochází k rozvolnění dříve deklarovaných podmínek. Kupříkladu v Nizozemí bylo za dobu platnosti zákona přibližně 1000 případů, kde k euthanasii došlo z důvodu "unavenosti životem", či jen pro neléčenou depresi. V našich podmínkách nekvalitních zákonů a nekvalitních zákonodárců si lze jen stěží představit, že by tento "způsob terminální péče" byl nějak spolehlivě ošetřen.

V naší zemi jen asi 20% lidí umírá doma, zbylých 80% v nemocnicích, ústavech či v jiných zařízeních. Mám za to, že právě odlidštění umírání, pohled na nemocné či trpící vede značnou část populace k názoru, že tito jedinci již nemají právo na život a je třeba jim "pomoci". Nemocný, který se v závěru života místo klidu domova a společnosti svých blízkých ocitá v cizím nehostinném prostředí bílých plášťů a pokojů či lůžka za plentou pak snadno sdělí, že takový život za nic nestojí a může svolit k rychlému ukončení života. Společnost takto uvažující se však nemá právo nazývat humanistickou.

Je rovněž s podivem, že většina občanů horující pro aktivní euthanasii žádá, aby sprovození ze světa provedl lékař. Ve státech, kde se euthanasie provádí však lékaři, kteří u tohoto činu asistovali, popisují následné deprese ze svých činů. Dle mého je nemožné, aby lékař, starající se o svého pacienta po dobu třeba 30 let by náhle přestal léčit a aplikoval by mu poslední injekci. Tento krok by znehodnotil jeho práci a jeho nitro. Mám rovněž za jisté, že by mu jeho žijící pacienti přestali věřit.

V naší společnosti je mnoho věcí relativizováno, různě vykládáno a pojmy ztrácejí svůj význam. Smrt je ještě jednou z mála věcí, před níž stojíme s pokorou. Snaha o její urychlování, snaha o "vyřešení" problému nemocného jejím přivoláním, je narušením jednoho z posledních tabu, jehož překročením se dostáváme na cestu, z níž již nevede cesty zpět.