Velká říjnová tragédie

Dne 7. listopadu 2017 uplyne 100 let od legendárního výstřelu z Aurory. Nikdy nebylo efektivnější rány, protože tato zasáhla stovky miliónů lidí. 

Netřeba opakovat dějiny této tzv. velké revoluce, neboť ti starší s ní byli každoročně seznamováni na všech stupních škol, rovněž tak i pracovní kolektivy, které k tomuto datu vypisovaly závazky, jak budou ještě lépe a poctivěji pracovat. Malé děti tento den se svými rodiči pochodovaly za soumraku s rozsvícenými lampióny po hlavních třídách našich měst a návsích malých osad. Autor článku byl za svých studií dokonce svědkem výroby nástěnky k tomuto tématu v nemocnici, kde byly hospitalizovány mentálně postižené děti.

Ona pověstná špatná obrana Zimního paláce a podcenění malé skupinky bolševiků měla za následek dějinnou katastrofu, s níž se podstatná část světa potýká dodnes. 

Západní svět před 100 lety udělal obrovskou chybu, když umožnil průjezd Vladimíra Uljanova v zapečetěném vagónu s 50 miliony říšských marek de facto nepřátelským územím až do Ruska. Onen domluvený mír na východní frontě byl časem draze vykoupen mocichtivostí jak zmíněného pána, tak zejména jeho následníka v Kremlu. Bližší zde 

Svržení cara Mikuláše II. bylo logickým vyústěním dlouhodobé špatné politiky zaostalého Ruska. Hlad, neúspěchy na frontě a další faktory byly jednoznačným katalyzátorem společenských změn. Nastolení demokratické vlády knížete Lvova a později Kerenského bylo správným krokem, který však nepočítal s možností, že se objeví skupina šílenců, pro které bude lidský život méně než mávnutí ruky. 

Líbivá hesla o vládě lidu, o rozdělení půdy atd. na zbídačelé obyvatelstvo nejspíše zpočátku zabíralo, takže se dařilo utajovat masové popravy odpůrců režimu. Leninovi nedělaly žádné vrásky ani výčitky svědomí zběsilé popravy, které staří bolševici zpočátku považovali za nepřípustné.

"Copak lze dělat revoluci bez poprav?" bylo jeho krédo. Jeho mozek, v té době již nepochybně zasažený syfilidou, už nebyl schopen uvažovat v lidských dimenzích. Kulka do hlavy jako odpověď na jiný názor se stala jakousi bolševickou tradicí, kterou posléze dokonale rozvinul Gruzínec Džugašvili. Tomuto pánovi se podařilo vyšperkovat tento společensky úchylný směr do dokonalosti, neboť jeho revoluční souputníci, vedení na smrt, jej těsně před výstřelem do týla ještě chválili.

Celá dvacáté století dějin Ruska je obdobím katastrof. Zmíněná bída za cara byla vystřídána ještě větší bídou pod vedením kremelské smečky. Hladomor na Ukrajině, tehdejší obilnici Ruska, kterému padlo za oběť dle nejstřízlivějších odhadů asi 5 miliónů lidí a doložený kanibalismus byl vystřídán vyvražďováním Tatarů, Poláků, Židů, duchovních, respektive všech, které Gruzínec považoval v danou chvíli za kohosi, komu nelze věřit. Do své smrti v roce 1953 stačil usmrtit prakticky všechny své staré spolubojovníky /což bylo snad jedinou historickou spravedlností/, před válkou nechal vystřílet velitelský sbor, což mělo za následek naprosto tragický začátek napadení SSSR Němci, kdy nebyl nikdo, kdo by byl schopen aspoň bazální strategie. 

Po válce už Stalin podezříval kdekoho a jen jeho smrt na cévní příhodu uchránila od vyvraždění například lékařský stav. 

Ani jeho následovníci se nechovali nějak láskyplně. Byly sice ukončeny masové popravy, z gulagů se vrátilo torso přeživších, ale režim si stále držel svou hegemonii a své odpůrce zavíral do psychiatrických ústavů. Nikita Chruščov i Leonid Brežněv považovali střední Evropu za své léno a svým satelitům umožňovali pověstnou "omezenou suverenitu". Československo mělo intimní možnost seznámit se s touto "filosofií" v srpnu 1968.

Krátké období pokusu o demokracii koncem dvacátého století bylo následně vystřídáno novodobým carismem, jehož svědky jsme v nynější době. Filosofie komunismu - vlastnictví jediné absolutní pravdy a například anšlus cizího území - přetrvává v ruském národě dodnes. Masový vrah Džugašvili je hodnocen jako třetí největší Rus v dějinách země. Podstatná část ruského národa volí Vladimíra Putina jako nepochybnou reinkarnaci cara bez niterné potřeby demokracie jako zatím nejlepší formy společenského zřízení.

Ona legendární šlupka z kanónu Aurory by neměla být zapomenuta a její ozvěna by měla rezonovat nejen v dějepravných spisech, ale v uších všech, kteří stále věří v ideu beztřídní a absolutně spravedlivé společnosti. Karl Popper kdysi pravil, že kdo chce na Zemi stvořit ráj, stvoří peklo. Dějiny Ruska ve dvacátém století mu dávají plně za pravdu.