Dopis Caravaggiovi

Vážený Mistře, vzpomínám si, jak jsem jako studentík navštívil galerii Ufizzi ve Florencii a poprvé jsem spatřil Váš obraz. Stál jsem tam jako omámený, protože jste byl jiný než ti okolo Vás

Je známo, že v přelomových dobách rodících se nových názorů a nalézání doposud nepoznaných výrazových prostředků se objevují umělci, kteří nacházejí neotřelou řeč, schopnou převzít z minulého to podstatné a životaschopné a přidat k tomu cosi nové. Přišel jste na svět v době rozhraní dvou epoch, kdy se svět renesančního humanismu střetl s krizí protireformace. Váš obor se plácal ve slepé uličce manýristických dekorací, kdy stávající umělci stále napodobovali již dávno vyčichlé vzory a noví se uchylovali k malbám extatických biblických vzorů. 

Na sklonku 16. století jste zapůsobil jako naprosté zjevení. Pochopil jste, že doba barvotiskových svatých, jejichž neživotné oči jsou sice upřeny vzhůru, ale jsou prázdné a bez života, je již překonaná a začal jste s nebývalou energií pracovat na zcela jiném pojetí malířství. Do svých maleb jste odmítl zakomponovat ušlechtilé rysy mocnářů a bohatých mecenášů. Naopak, Vaši svatí byli vybírání z římských ulic, hampejzů, dnes by se řeklo, že Vašimi vzory byli lůzři a bezdomovci. Byl jste schopen nalézt v jejich tvářích opravdové rysy života, bez příkras, ale o to upřímnější a věrohodnější.

Vnesl jste do svých maleb nový prvek a tím byla hra světla a stínu. Vaše obrazy nejsou nepodobné divadelnímu prostředí, kde je na scéně jeden objekt, vyžadující si pozornost diváka a potlačující vše okolo jako balast. Vaše postavy jsou plné napětí a vášně. I přes svou zdánlivou statičnost se v nich odehrává drama, které nás nutí domýšlet vše, co je umně skryto a co se vnímavému pozorovateli po chvíli nabídne jako jedinečný duchovní zážitek. 

Snad proto, že mám stejné jméno, je mi tento Váš obraz tak blízký. Písmo říká, že Tomáš uvěřil, až spatřil Kristovy rány a vložil prst do jeho boku a je jakýmsi obrazem věčných lidských pochyb o smyslu Universa. Výklad však může být i takový, že Tomáš byl nešťastný, neboť se nemohl vzpamatovat z nebytí svého Mistra. Divák vidí klidnou až něžnou tvář Spasitele v protikladu s chtivostí Tomáše, jenž vkládá svůj prst do Jeho rány aby došel klidu. Jak dokonale jste vystihl nás všechny, kteří potřebujeme vidět abychom uvěřili, zatímco blahoslavení vidět nemusí. Další dva apoštolové jsou jakoby nezúčastnění pozorovatelé tohoto zázraku lidských dějin, které se jmenuje Vzkříšení, přesto se zdá, že i oni by si možná rádi smočili svůj prst v ráně. 

Příběh netřeba představovat. Odevzdaná a přísná tvář Abraháma, který je připraven vykonat Hospodinův příkaz kontrastuje se zděšením jeho syna, který ví, že bude zabit otcem. Andělova jemná ruka drží ruku s nožem a ukazuje na náhradní oběť. Na rozdíl od většiny Vašich obrazů zde vidíme i Vaši rodnou krajinu - útěšně klidné Toskánsko. Kontrast lidského a Božího konání nemůže nalézt větší rozpor, než v tomto výjevu. Zabít své dítě pro Jeho vůli? Mnohé nechápeme a nejspíše nikdy nepochopíme. Bůh je skryt a dle Junga jej ani nelze pojmenovat, abychom se nedopustili omylu.

Nabuchodnozorův vojevůdce Holofernes obléhá Betulii a v něm již zdecimované židovské obránce. Judita vychází se svou služkou a nabídne se do lože vojevůdci nepřítele. Zrada? Výraz porobení? Nikoli, Judita mu vyhoví a poté mu utne hlavu, Asyřané bez svého velitele v panice odtáhnou. Tolik historie.
Váš obraz je ve své realitě děsivý, dnes bychom řekli hororový. Judita nemá ze svého činu žádnou radost, je takřka nezúčastněná, i když de facto popravuje úhlavního nepřítele. Její výraz říká cosi o nutnosti činu, naopak stařena zírá bez hnutí, připravena pojmout do ošatky hlavu. Pak již jen levostranné světlo a červený závěs. Opět nic víc. Údajně jste namaloval Juditu v originálním obraze nahou /což by dokreslovalo jistou čistotu konání a současně i nejspíše logiku návštěvy u velitele nepřítele/, zadavatel obrazu však změnil zadání a tak jste Židovku nechal přiodít.

Madonna di Loreto. /Řím, Chiesa San Agostino/. Do tváře Panny Marie jste vložil zář podivuhodné ušlechtilost bez tehdy často užívaného aristokratického vzhledu a povýšenosti. Přítomností prostých udřených venkovanů jste dodal obrazu uvěřitelnou opravdovost. Detail špinavých a otlačených nohou klečících před Madonou musel ve Vaší době vyvolat značnou nelibost, protože do obrazů v kostele se podobné atributy života nehodí. Jako byste svým realismem předběhl dobu o mnoho století a vyjádřil kresbou ono biblické proroctví, kdo že to projde do Království Božího. Pověst říká, že modelem byla Vaše milenka Lena. Zdá se, že láska vedla Váš štětec zcela neomylně v těch jedinečných tazích lásky a citu pro vyjádření toho nejlepšího, co ve Vás bylo. Jak zvykle, na obrazu už není nic navíc, co by rozptylovalo divákovu pozornost.

Tento Váš obraz jsem měl možnost spatřit osobně v oratoriu katedrály sv.Jana Křtitele v hlavním městě Malty. Přes celou stěnu visí ono drama lidských dějin. Na obraze je již mrtvý Jan, jehož kat se chystá oddělit hlavu od těla a položit ji do připraveného podnosu na rozkaz Heroda a přání Salomé. Janova tvář je klidná, neboť ví, komu sloužil a pro koho umírá. Ostatní - vyjma stařeny, která je z okolostojících nejblíže smrti - jsou jakoby bezbarví, lhostejní k činu, který vešel do dějin. Nemohl jste ani tušit, že i za více jak 500 let se bude podobný čin stále a stále opakovat. Že budou jak ti, kteří pro víru v Krista dopadnou stejně jako Jan a rovněž ti, kteří si budou myslet, že vraždou vše končí. Opět jste zde použil jako dominanci světlo a stín, přičemž na obraze není nic navíc, všechny detaily jsou potlačeny, Janovi jste nenechal naštěstí onen extatický výraz, tak častý u ostatních malířů té doby. Jeho tvář i v okamžiku smrti nepozbývá ušlechtilosti a noblesy.

Naproti předešlému obrazu Stětí Jana Křtitele v  katedrále v La Valettě je tento další Váš skvost. Sv. Jeroným se v poslední fázi svého žití uchýlil do samoty aby přeložil Bibli z aramejštiny do latiny.
Jeho tvář je jungiánským archetypem moudrého starce, který už nemusí nic předstírat a ví, že vše co dělá, je ku prospěchu svému i lidem. Jeho nahotu zakrývá kardinálský šarlat, na stole lebka jako symbol pomíjivosti a kříž jako symbol Universa. Jinak na obrazu nic dalšího - jak je Vaším zvykem - není, protože to není potřebné. Ani má další slova.

Ukřižování sv. Petra / Santa Maria del Popolo, Řím/.Další z Vašich mistrovských pláten je dokladem, že jste byl ve své době dál, než ostatní. Znázorňuje unaveného a odevzdaného starce, který je již přibit na kříž hřeby a tři pacholky, z nichž pouze jednou tak trochu vidíme do tváře. Je to výraz studu, zakrýt si tvář, protože víme, že zabíjíme spravedlivého. Veškerou pozornost diváka však strhává apoštol. Obraz je svým způsobem velmi brutální, na tehdejší dobu téměř skandální, protože sv. Petr nemá vzezření vznosného muže, svatého na první pohled, naopak, jde o všední tuctový obličej, kterých bylo ke spatření na ulicích nejspíše mnoho. A jak již bylo vícekrát řečeno, na Vašem obrazu je dominující hra světla a stínu, bez zbytečných přízdob. Někdy je v životě volba jen ano nebo ne.

Jedno z nekrásnějších a netajemnějších Vašich děl. Celník Matouš, který vedle výběru daní /tedy povolání pro Židy neuvěřitelně pohrdlivé - sloužil císaři a dotýkal se jeho mincí/ se veselí se svými druhy v nějaké knajpě, oblečen velmi výstředně a nejspíše i draze. Jsme svědky Božího paradoxu, neboť právě on - lidský vyvrhel a vekslák, lidská špína - je právě povolán do služby toho, kdo je jeho přesným opakem. Matoušova tvář je zasažena paprskem světla a v jeho očích je překvapivá otázka: "Já, Pane?", "Mne si vybíráš?"  Poselství obrazu je věčnou nadějí, že kdokoli může zažít v životě obrovský obrat a to bez ohledu na svou výchozí pozici. Dle mého jeden z Vašich nejsilnějších obrazů s významem, přesahujícím věky.

Vážený Mistře, i přes staletí jsou Vaše obrazy nadčasové, stále inspirující a vnímavému diváku přinášejí úlevu, že pozemské pachtění má nějaký vyšší smysl. Že ať se děje cokoliv, máme pořád naději. 

S úctou a vděčností......