Řídit auto v Izraeli a přežít.
Před časem jsem spolu se svou ženou vyrazil na 14 denní putování po zaslíbené zemi. Jelikož nemám rád zájezdy s hromadnými odjezdy a vypočteným časem na prohlídku památek, jsem dobrodružně zvolil sólo jízdu se zapůjčeným vozem a volbou míst zájmu dle předem zvolených historicky zajímavých míst.
Po přistání v Tel Avivu na stánku společnosti Hertz jsem byl přivítán sličnou děvou s lehce tázavým profesionálním úsměvem, neboť vzhledově nepůsobím ani jako Alonso, ani jako Seagal. Poté jsme byli multivanem odvezeni na přilehké parkoviště, kde nám byl přidělen Fiat Punto. I předávající technik se na pár starších jedinců díval poměrně podezřele a ve zpětném zrcátku jsem dlouho sledoval jeho upřený pohled. Stále jsem netušil proč.
Izraelské cesty jsou celkem dobře značeny, v drtivé většině dvojjazyčně, vedle arabských klikyháků i latinkou s označením větších měst a osad. Jsa vychován evropským šarmem jsem se snažil využít znalostí zipování při sjíždění do jednoho pruhu. Když jsem stál cca pátou minutu v levém pruhu v domění, že mě snad někdo pustí přibržděním, mě zuřivý klakson několika dalších vozů za mnou donutil k prudkému záběru plynu a stejně prudkému dobrždění auta v pruhu pravém. Čekal jsem přinejmenším blikání a mávání rukou postiženého řidiče, nicméně nestalo se vůbec nic.
Mimo velká města je provoz klidný, pokud akceptujete zvláštnosti této země. Stalo se, že v úzkém průjezdu uličkami se přede mnou zastavilo auto a dobře vypadající dáma v klidu vystoupila a vůz zavřela. Vycouvat nešlo, byl jsem "přitlučen" dalším vozem, jehož ridič však na rozdíl ode mne zůstal zcela v klidu a nejevil známky podobné mým. U mne totiž po letitém zvyku začala stoupat zuřivost nad drzostí oné dámy, jež zmizela v nějaké stavbě u cesty. Když už můj krevní tlak jevil kritické hodnoty, vyšla zhruba po pěti minutách ona dáma s malým dítětem /patrně ze školky/ a v klidu nasedla a odjela.
Přibližně druhý den jsem pochopil, že je nutno zapomenout na evropské zvyky a začít jezdit zcela odlišným stylem. Způsob jsem pracovně nazval "nacpi svůj čumák kam to jde". V praxi to znamená, že izraelský řidič vůbec nesleduje boční či zadní zrcátka zajímá jej pouze jeho předek, který strčí do prostoru, který je jen o několik centimetrů větší, než je rozměr ve velkém technickém průkazu. Tento styl by doma vyvolal v 80% rvačku mezi řidiči, nebo přinejmenším naklepané plechy. V Izraeli, vyjma občasného troubení, které spíše znamená upozornění na přítomnost vozu než vzteklou reakci, se nic takového neděje.
V Jeruzalému je provoz nejhorší. Jelikož jsme měli zamluvený hotel, jevilo se zprvu jako snadné se dle mapy města k němu dostat. Autor plánku však trestuhodně opomněl napsat, že mnoho uvedených cest je jednosměrných. Když jsem již počtvrté míjel svůj hotel vedlejší ulicí bez možnosti k němu zahnout a směr mě vždy vyvedl prakticky ven z města, usoudil jsem, že bude nejvýhodnější zastavit a nalézt pěšky cestu k hotelové garáži. Našel jsem jedinou možnost, která však předpokládala v jednom méně frekventovaném místě provést obrat o 180 st. přes plnou čáru. Když jsem jej provedl, od stěny se oddělila předtím zcela neviditelná policistka.
Snažil jsem se poměrně hezké dámě sdělit své důvody, avšak psala zcela bez jakékoli mimické reakce lístek na pokutu. Již jsem se loučil s podstatným obsahem své peněženky, když se od stejné zdi oddělil její kolega, muž mého věku. Když přišel k okénku a viděl můj zkroušený obličej a pas cizince, zeptal se:
"U Vás, v Československu, se může jezdit přes plnou čáru?"
Odpověděl jsem, jsa unaven a rezignován: "Sometimes yes, sometimes not!"
Nevěřil bych, že dokážu svou odpovědí policistu rozchechat k slzám. Vrátil mi můj pas, zmačkal papírek s pokutou a popřál mi šťastnou cestu.
Cesta pouští do Eilatu je krásná, rovná, bez větších zatáček. Všude je však omezena rychlost na 90 km v hodině, i když by klidně snesla klidně nějakých 150 km/hod. Pamětliv slov recepčního v Jeruzalému, který mne varoval před překračováním této rychlosti jsem se šinul šnečím tempem v úmorném vedru k cíli a připadal si jako v autoškole. Pustina okolo neustále sváděla pravou nohu k sešlápnutí plynu a pocitu, že bych se mohl rozjet. Nikde nebylo živáčka, jen nehostinná Negevská poušť. Náhle se kolem mne přehnalo nějaké Masserati a zmizelo přede mnou.
"No vidíš" řekl jsem své ženě" recepční si dělal srandu".
Rozhodl jsem se, že zkusím z Punta vymáčknout, co se dá. Těsně před uskutečněním tohoto kroku jsem zahlédl ono Masserati stát u cesty s policejním autem v zádech, které muselo být velmi dobře ukryto mezi kamennými pouštními kvádry. U rychlého vozu již probíhala ona známá výměna řidičovy hotovosti za bezcenný papír. Policisté jsou v každém státě nejspíše stejní a rádi si vydělávají na chléb svůj vezdejší i tam, kde to není vůbec nutné.
Když jsem po 14 dnech vracel na letišti zcela neposkvrněné Punto, chlápek v půjčovně nevěřil, že cizinec je schopen odevzdat vůz zcela bez škrábnutí. Zkoumal zrcátkem i podvozek, auto několikrát obešel.
Upřímně řečeno, moc jsem mu nedivil. Divili jsme se oba.
Tomáš Vodvářka
Vůle ke smyslu
Předpokládám, že se na mně nebude slovutný psychiatr Viktor. E. Frankl hněvat za vypůjčený název jeho knihy. Psal o extrémních podmínkách v koncentráku za války. Měl jsem však možnost zažít vůli ke smyslu v současné době
Tomáš Vodvářka
Velký pátek jako příležitost
Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.
Tomáš Vodvářka
Politika jako cirkusová aréna
Pamatujeme si všichni, když po našich krajích jezdily cirkusy. Ty lepší měly dravé šelmy a krotitele, koně a krasojezdkyně, akrobaty. Ale všechny měly klauny. K všeobecnému obveselení.
Tomáš Vodvářka
"Poslední mohykán"?
Možná dojde k soudnímu řízení s devadesátiletým velitelem Pohraniční stráže, který nese odpovědnost za usmrcení několika lidí, kteří se snažili překročit státní hranici ČSSR
Tomáš Vodvářka
Maratón - povídka na neděli
Už viděl cíl. Za páskou stáli ti, kteří jej znali, které znal on a kteří jej vítali s nadšením jako dávno ztraceného syna. Schválně zpomalil, jako by už vůbec nebyl důležitý faktor času.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
S vládou nemá smysl pokračovat v jednáních, a to ani za účasti prezidenta, řeklo ANO
V atriu Poslanecké sněmovny proběhla tisková konference stínové vlády hnutí ANO. Poslanci mluvili...
Poslední mrazivá noc. Od pátku se bude oteplovat, v neděli se vrátí letní teploty
Ve čtvrtek budou ještě teploty podprůměrné a na horách může sněžit. V pátek ráno dokonce hrozí na...
Automotodrom chtěl 27 milionů za neodjetý ročník MotoGP, soud žalobu zamítl
Brněnský Automotodrom si chtěl pomocí žaloby vymoci 27 milionů korun, které požadoval od města a...
Družku bil, přeřezal jí šlachy. Soud muži za dlouhodobé týrání potvrdil devět let
Olomoucký vrchní soud zamítl odvolání Tomáše Heráka ze Šumperska, kterému krajský soud za...
Prodej pozemku k bydlení, 540 m2, Březí, ul. Na štěrkách
Na štěrkách, Březí, okres Břeclav
2 145 200 Kč
- Počet článků 975
- Celková karma 35,51
- Průměrná čtenost 2559x